Většina nezávislých pozorovatelů se shoduje, že rozpočet Evropské unie už neodráží její hlavní úkoly a politické cíle. Dotace do zemědělství, slábnoucího sektoru, spotřebují přes 40% výdajů, přičemž jen málo se vyčlení na budoucnost (výzkum a vývoj) či do oblastí, v nichž se EU musí ujmout nových úkolů, například ve vnitřní a vnější bezpečnosti.

Navíc drtivou většinu příjmů tvoří příspěvky z národních rozpočtů. Vlády členských států tyto příjmy považují za „svoje peníze“ a srovnávají je se „svými příjmy“. Jednání o rozpočtu EU se tedy odehrávají výhradně v rámci propočtů, kolik budou muset zaplatit národní pokladny a kolik získají domácí zemědělci a regiony. Evropští občané nemají jasnou představu, jaké jsou celkové náklady Unie, a mají zájem pouze na věčném zachování transferů v jejich prospěch.

Narůstající odtrženost rozpočtu od cílů Unie zachovávají rozhodovací postupy, jež zmocňují Evropskou radu, která zastupuje vlády členských států, neboť tento orgán musí schválit všechna důležitá rozhodnutí v souladu s pravidlem jednomyslnosti, přičemž Evropskému parlamentu a Evropské komisi je určena jen podružná role.

Již probíhající jednání ohledně víceletého fiskálního rámce pro období 2007-13 se touto záležitostí nezabývají, protože dlouhodobé zájmy EU na jednacím stole nejsou. Ani jeden z projednávaných návrhů nedává smysl. Komise navrhuje zvýšení vyčleněných rozpočtových prostředků na 1,24% úhrnného hrubého národního důchodu EU. Bez škrtů v zemědělských výdajích by se tak neudržitelně zvýšily národní příspěvky čistých plátců, přičemž společným politikám by to přineslo jen nevalnou přidanou hodnotu.

Oproti Komisi, deklarovaným záměrem rostoucího počtu členských států je omezit závazek k vyčleňování prostředků na 1% HDP. To by jednoznačně přesunulo transformační břemeno na strukturální fondy, což by s jistotou věštilo líté spory mezi dřívějšími příjemci a nově příchozími.

Jaký rozpočet by dával smysl? V hospodářství EU jsou zásadním pokřivujícím prvkem zemědělské výdaje, a proto je třeba se zbavit veškeré cenové podpory i dotací. Dávky pro farmáře, jež je mají ochránit před chudobou, by se měly přesunout do národních rozpočtů.

Podstatné zdroje musí být nadále vyhrazeny na podporu konvergence příjmů v chudších členských zemích. Podpora by však měla být časově omezená a měla by se postupně snižovat, až v jednotlivých zemích v důsledku integrace poroste životní úroveň. Pro tyto účely by se oprávněnost nároku na pomoc měla zakládat na objektivních a transparentních kritériích relativního hospodářského a sociálního rozvoje.

Posílit by se měla úloha EU v péči o zvyšování produktivity, hospodářský růst a zaměstnanost, přičemž celá čtvrtina výdajů z rozpočtu EU by měla být věnována lidskému kapitálu a výzkumu. Výdaje na výzkum by se měly zefektivnit tím, že se zruší byrokratická správa ze strany Komise a Rady a všechny národní výzkumné fondy se otevřou celoevropské konkurenci. Významné zdroje bude Unie potřebovat k tomu, aby dokázala plně hrát svou úlohu ve světě a zajišťovala řádnou bezpečnost uvnitř svých hranic i mimo ně.

Zdá se, že celkově by to nevyžadovalo zásadní navýšení zdrojů, jež má Unie k dispozici: 1% úhrnného HDP by k plnění těchto úkolů stačilo.

Na příjmové straně by reforma měla přerušit veškeré vazby mezi národními pokladnami a rozpočtem EU, aby se tak cena Evropy stala přímo viditelnou pro občany Unie. Národní daňové soustavy by Evropě měly „věnovat“ příjmy z jedné konkrétní daně. Kvůli efektivitě a spravedlnosti je nezbytné, aby daň byla uvalena na širokém základě, harmonizována na úrovni EU a nastavena na rozumnou výši.

Nejlepším, ba jediným schůdným řešením je mírné zvýšení stávající DPH. Paušální sazba kolem 2% v celé Unii by pokryla veškeré finanční potřeby. Příjmové doklady za všechny nákupy podléhající DPH by uváděly částku odváděnou EU, takže občané by si uvědomovali svůj příspěvek, který by se automaticky převáděl na účty Unie a nefiguroval by už v národních rozpočtech.

Aby bylo těchto reforem dosaženo, bude zapotřebí nových rozhodovacích postupů, které zajistí, že procesu nebudou dominovat národní zájmy, nýbrž zájmy celé EU. Rozhodovat ohledně víceletého rámce i ročních rozpočtů by se mělo prostřednictvím většinového hlasování v Radě a v Parlamentu, a to na základě formálního návrhu Komise, přičemž rozhodování o úhrnném stropu prostředků by zůstalo Radě ministrů a členským státům. To si vyžádá změnu Ústavní smlouvy EU, jakmile nabude účinnosti.

Navíc by bylo užitečné rozpočtové rozhodování synchronizovat s volebními obdobími parlamentu. Rozpočet EU by se měl stát hlavním tématem volebních kampaní do Evropského parlamentu, což by posílilo zájem voličů, a tedy i volební účast.

Změnit Ústavní smlouvu nebude možné před rokem 2009. Ledasčeho by ale bylo možné dosáhnout teď, pokud Evropský parlament vyšle patřičný politický signál v probíhajících rozpočtových jednáních. Měl by Radě sdělit, že přijme nižší strop celkové útraty, ale že bude chtít větší možnost vyjadřovat se ke skladbě výdajů.

Přijetím stropu celkových výdajů by si Evropský parlament získal důvěru vlád a voličů. Na oplátku bude mít právo prosazovat svou úlohu při rozhodování o tom, které evropské veřejné statky by se měly financovat z rozpočtu EU.