Když Vladimir Putin dohlížel z paluby jaderné ponorky na vojenské manévry nedaleko Skandinávie, oznámil, že Rusko vyvinulo nový raketový systém, který je nejlepší na světě. Nebyla to jeho nejpřesvědčivější chvíle. Tři starší rakety odpálené v jeho přítomnosti minuly cíle na Kamčatce. Ponorka, v níž se Putin nacházel, připomínala ponorku Kursk, uvnitř níž došlo během podobného vojenského cvičení v roce 2000 k výbuchu, který si vyžádal životy 118 námořníků.

Po katastrofě ponorky Kursk byl Putin dotázán, co se opravdu stalo. „Potopila se," odvětil s poněkud morbidním úsměvem. V jedné nedávné anekdotě se novinář Putina ptá, co se stalo se štěňaty jeho oblíbeného psa, jejichž narození během prosincových parlamentních voleb prezident hrdě oznámil světu. „Utopila se," odpovídá Putin.

Ruská demokracie je téměř stejně mladá a slepá jako Putinova štěňata - ovšem mnohem chudší. Země s nízkou úrovní příjmů mohou rozvíjet demokracii, ale dělá jim těžkosti ji udržet. Indie, která je chudá a zároveň demokratická, představuje šťastnou výjimku z tohoto pravidla. Stane se Rusko, jehož politický odkaz není britský, nýbrž sovětský, výjimkou další? Země s příjmy na hlavu pohybujícími se okolo současné ruské úrovně udrží demokracii v průměru 15-20 let. Ruská demokracie, která se zrodila v roce 1991, se tak možná blíží k datu svého vypršení.

Putinovo první funkční období se ukázalo být hospodářským úspěchem a politickým nezdarem. Vysoké ceny ropy udržely rapidní růst ruské ekonomiky - i příjmů obyčejných lidí. (Evropané však nemusí závidět: růst je rychlejší, když začíná od nízké hodnoty; znovu si vzpomeňme na štěňata.) Rusko je bohatou zemí s chudým obyvatelstvem a schémata přerozdělování příjmů v takových podmínkách dobře fungují.

Nebudou však fungovat dlouho. Putin slibuje, že do roku 2010 zdvojnásobí HDP Ruska - je to ambiciózní cíl, jehož úspěšné naplnění by zlepšilo vyhlídky demokracie. Z Putinových slibů toho však zatím bylo splněno jen málo.

Čečenská válka se vleče dál a každý měsíc přináší nové oběti. V důsledku rostoucího rasismu jsou zabíjeni zahraniční studenti. Počet obyvatel se snižuje, ale přistěhovalectví je z ideologických důvodů blokováno. Armádní reforma ještě nezačala. Nezávislá média prakticky vyhynula. Mezinárodní postavení Ruska je horší než kdykoliv předtím. Turecko a Ukrajina usilují o vstup do Evropské unie; Rusko nikoliv.

Putin spoléhá na ekonomický růst jako na základnu své osobní popularity. To je ovšem špatná sázka. Zdrojem ruského růstu není stát, nýbrž soukromé společnosti. Prakticky vše, co ruský občan může najít v supermarketu, včetně supermarketu samotného, vyrábějí či dovážejí soukromé firmy.

Těžbu ropy jakožto hlavního motoru růstu kontrolují soukromé společnosti. Koncem osmdesátých let Michail Gorbačov oznámil, že ruské zásoby ropy jsou prakticky vyčerpány. Putin si dnes připisuje k dobru, že učinil z Ruska největšího producenta této suroviny na světě, jenž předčí i Saúdskou Arábii.

Pochopitelně je to úspěch. Sektor fosilních paliv zajišťuje Rusku růst, podlamuje moc arabských producentů i organizace OPEC a díky tomu je příslibem snížení cen ropy. Putinovým problémem je skutečnost, že tohoto úspěchu nedosáhl ruský stát, nýbrž soukromé společnosti.

Vytvářením nezávislých soudů, ochranou vlastnických práv a výběrem spravedlivých daní sehrává stát klíčovou roli při tvorbě vhodného prostředí pro podnikání. Připisovat výkony ruských podniků úsilí státu je ovšem totéž jako připisovat spisovatelovo dílo jeho redaktorovi, či dokonce cenzorovi. Mnoho ruských průmyslníků, mezi nimi i zakladatelé firmy Jukos, dohlíželo na ohromující růst svých firem. Nyní jsou někteří z nich ve vězení či ve vyhnanství, případně byli zastrašováním vytlačeni z branže.

Ekonomický růst, který je pro zbídačelé, ale ctižádostivé obyvatelstvo životně důležitý, se mezitím stal ústředním tématem prezidentské kampaně. V otázce růstu nelze lidi oklamat; váhu svých peněženek cítí lépe než kdokoliv jiný. Lze ovšem zmanipulovat jejich vnímání růstu: kdo se o růst zasloužil, Chodorkovští, nebo Putinové? Zdá se, že růst zde není připisován těm, kdo ho vytvářejí, nýbrž těm, kdo ho trestají.

Pro Putina a jeho kliku je domácím hřištěm politika. Tito lidé - kteří jsou kvalifikovanými právníky, či dokonce filology, ale jejich světonázor formovalo působení v bezpečnostních službách - zavedli koncept, kterému říkají „politická technologie". Její rozsah sahá od zakládání politických stran sloužících jako návnada pro odlákání voličů přes soudní stíhání oponentů až po zveřejňování falešných předvolebních průzkumů a zkreslování výsledků voleb.

Voliči jsou samozřejmě podváděni, upláceni a vydíráni, co jsou volby volbami. Naprostou novinkou - alespoň pro Rusy - je ovšem skutečnost, že tyto „technologie" jsou účinně koordinovány z nejvyššího patra prezidentské administrativy.

Nejúspěšnějším nedávným příkladem bylo založení politické strany s názvem „Vlast", která odčerpala protestní hlasy liberálním stranám i komunistům. Strana, již prezidentova administrativa založila dva měsíce před prosincovými parlamentními volbami, se dva měsíce po svém úžasném vítězství rozštěpila a prakticky rozpadla.

Ruští političtí experti, zástupci agentur pro výzkum veřejného mínění a konzultanti přisuzují každý úspěch či selhání v ruské politice „politickým technologiím". Jejich povolání se stalo v posledních letech natolik důležitým, že v Rusku dnes na každý 25. únor připadá zvláštní „den politických konzultantů". Letos Putin v tento den vyhodil tehdejšího premiéra Michaila Kasjanova - architekta ruských propodnikatelských reforem -, jako by tím chtěl oslavit povýšenou moc „politické technologie".

Tento způsob vládnutí nevěstí v dlouhodobém horizontu nic dobrého pro hospodářský růst ani pro demokracii. Neboť když topíte štěňata, utopí se.