Ruský prezident Vladimír Putin byl v prvním volebním období velice úspěšný v dosahování svých cílů. Upevnil moc federální vlády a zároveň oslabil velké podniky, svobodná média, komunistickou stranu, liberální strany i občanskou společnost. Uvnitř vlády zmáčkl oblastní gubernátory, obě komory parlamentu, ba i státní aparát a veškerou zákonodárnou, výkonnou i soudní moc koncentroval do svých rukou. Zároveň si Rusko od Putinova nástupu k moci v roce 2000 zajistilo pevnou makroekonomickou stabilitu a stálý roční růst, dosahující průměrně 6,5%.

Želbohu, Putinův úspěch může vést k jeho pádu. V prvním volebním období měl štěstí, neboť si uvědomoval hranice své moci. Putin, horlivý čtenář průzkumů veřejného mínění, se záhadným způsobem pokusil být vším pro všechny voliče. Zdá se, že teď, opojen sledem politických triumfů, je přesvědčen, že se vymanil ze všech mezí. To se ale nepoštěstí žádnému politikovi. Putin porušuje příliš mnoho pravidel politiky a to nemůže dlouho trvat.

Tak například, Putin si žárlivě střeží moc, nedokáže pověřovat jiné a o všem chce rozhodovat sám. Silného premiéra a vedoucího prezidentské kanceláře proto nahradil dvěma chabými muži. Místo vytvoření silného vertikálního řízení tak svou vládu ochromil.

Jednou z příčin této krajní centralizace je to, že Putin nikomu nedůvěřuje. Další příčinou je jeho zaujetí pro utajování. Coby nefalšovaný příslušník tajné policie spoléhá na kroužek mužů z petrohradské KGB. Skupinka jeho podpůrců se ze dne na den zmenšuje a poté, co zadusil nezávislá média, je čím dál hůře informovaný.

Důsledky se jasně projevily během dramatu rukojmích ve škole v severoosetském Beslanu. Vymahatelé zákona obyvatele zklamali. Neměli žádné zpravodajské informace. Policisté nechávali teroristy za úplatu projít. Do Beslanu byly vyslány nejlepší ruské speciální jednotky, avšak nedostaly munici, neprůstřelné vesty, bojové plány ani operační rozkazy. Školu nikdy od okolí neodřízly kordony. Nakonec ji vzali útokem místní Osetinci s vlastními zbraněmi a s opovržením zavraždili několik příslušníků speciálních sil.

Je neuvěřitelné, že do Beslanu krátce po začátku obléhání přijeli ředitel Federální bezpečnostní služby (FSB) a ministr vnitra, ale nic neudělali. Dva oblastní gubernátoři, jichž se věc týkala, přímo odmítli do Beslanu přijet.

Ostatně, nikdo z vlády nic neudělal. Putin a jeho vláda prostě krizi v Beslanu ignorovali a omezovali mediální zpravodajství o ní. Oficiální prohlášení vydával nikterak vysoce postavený místní úředník, jenž se zesměšnil groteskním lhaním.

Těžko si lze představit horší výkon vlády. Kdysi byl vysmíván sovětský prezident Leonid Brežněv, že neusiluje o řešení problémů, ale jen o zatajování špatných zpráv. Putin se dnes chová stejně. Je zřejmé, že toto utajování poškozuje Rusko.

Závěry, jež bychom měli z beslanského dramatu vyvodit, jsou jasné. Je nezbytné přehodnotit čečenskou politiku. Bezpečnostní síly je třeba pročistit a zavést v nich disciplinu. Zbaveni míst by měli být neschopní ministři a gubernátoři a jejich úřady by měly získat více pravomocí. Zapotřebí je otevřenějšího toku informací a méně nominací z řad KGB.

Putin si ovšem nic takového nepřeje. Nedrží se základní poučky, že když slyším praštění dřeva, je na čase přestat si pod sebou řezat větev. Ač nebyl propuštěn jediný úředník, kvůli důslednému zpravodajství byl zbaven funkce šéfredaktor Izvěstijí.

Obdobně platí, že nebyla učiněna žádná opatření proti přebujelé korupci v FSB. Místo aby gubernátoři získali více pravomocí, Putin vznesl požadavek, aby je osobně jmenoval. Místo aby posílil vládu, zbavil ji jednoho z jejích nejlepších mužů, Dmitrije Kozaka, a na jeho místo dosadil dalšího neznámého člověka z petrohradské KGB.

Putinovo vládnutí není jen autoritářské; je nefunkční. Je příliš zkostnatělé a centralizované a nedokáže se vypořádat s krizemi. Putin neřeší skutečné problémy, ale prosazuje svou osobní autoritářskou agendu. Tento centralizovaný policejní stát se stěží stará o něco jiného než o vlastní hospodářskou a politickou moc. Je těžké se zbavit dojmu, že Putinovi jde víc o hýčkání svých mužů z KGB než o boj proti terorismu. Liberální hospodářské reformy poškozují jejich zájmy, a proto od nich bylo upuštěno.

Běžní Rusové nejsou slepí. Ptají se: „Jak může být jmenování oblastních gubernátorů prostředkem boje proti terorismu?" Putin překotně rozrušuje ohromnou autoritu, již si vybudoval ve svém prvním volebním období. Tento vývoj může destabilizovat Rusko rychleji, než si dnes myslíme.

Otázkou už není to, zda Putin skutečně odejde z úřadu, až v roce 2008 vyprší jeho mandát, nýbrž to, zda bude schopen se tak dlouho udržet. Zřejmě to dokáže, ale bude muset otočit o sto osmdesát stupňů a vrátit Rusko na cestu demokracie, regionální samosprávnosti a svobody projevu. Přinejmenším Putin bude muset propustit své nejvýše postavené přátele z KGB a nešťastného ministerského předsedu Michaila Fradkova. Musí také urovnat aféru kolem Jukosu a změnit svou čečenskou politiku. Putin má sice dostatek moci to udělat, ale stěží potřebný pohled na věc.