Prezident Putin navštíví tento týden Ukrajinu, scénu svého největšího zahraničněpolitického přehmatu. Vzhledem k jeho krátkozrakému jednání na domácí půdě, kde je podle všeho čím dál méně schopen jednat s jakoukoliv institucí, jež má jistou autonomii, to je nepravděpodobné.

Prezident Putin například nedávno zrušil volby v ruských provinciích. V zemi, jež je tak spletitá a mnohonárodnostní jako EU nebo USA, budou odteď vládnout prezidentem jmenovaní kandidáti. To není zrovna recept na vytříbené uvažování.

Vskutku, volení úředníci se v Rusku stali ohroženým druhem. Kremelská černá magie volebních manipulací pomocí podvodů i dalších prostředků, která se v Rusku označuje za „politickou techniku“, se teď uplatní jen při volbách v zahraničí, neboť jen ty jsou skutečnými „volbami“, kvůli nimž se Kreml musí znepokojovat – až natolik byly volební hlasy v Rusku vykleštěny. Důvodem pro zrušení voleb v Rusku se stala nutnost boje proti terorismu. To je teď cíl ospravedlňující všechny prostředky.

Jak došlo k tomu, že se všechny současné problémy, zejména v Rusku, zdánlivě omezily na teroristické útoky a protiteroristické zásahy? Chudoba, rasismus i ideologická dědictví jsou dnes stejně dobře patrnými jevy jako před třemi či třinácti lety. Terorismus je nezjitřil. Bezpečnostní složky k jejich řešení nepřispěly.

Právě naopak, „dvojí teror“ plynoucí z terorismu a protiterorismu odvádí pozornost veřejnosti od těch problémů, které – jak si někteří z nás stále ještě pamatují – terorismus vyvolaly. Palestina ani Čečensko, dva prostory bolesti a teroristické nákazy, se dosud nezacelily. Jejich národní nezávislost je teď ještě prchavější než před začátkem éry terorismu.

Minulost pochopitelně ani zdaleka nebyla dokonalá, ale jak se zdá, vlády i národy všude na světě lépe dokázaly strpět neúspěch. Když prohrály na bitevním poli, zahájily rozhovory. Tato jednání nakonec vyústila ve vznik respektovaných států, od Itálie v devatenáctém století po Indii v polovině a Eritreu ke konci století dvacátého.

Zkusme si představit prezidenta Putina coby ruského vůdce v roce 1920, kdy Polsko získalo nezávislost na Rusku, nebo v roce 1991, kdy ji získala Gruzie. Zapojil by se do mírových rozhovorů? Kiplingova imperialistická Velká hra se dnes rozpadá v bludný kruh. Bezpečnostní síly reagují na růst terorismu. Nárůst terorismu je zase reakcí na posilování bezpečnostních sil.

Čím pádnější ruka, tím silnější odpor. Čím silnější odpor, tím pádnější ruka. Skutečné problémy jsou pohřbeny pod nánosy zločinů teroristů a chyb příslušníků bezpečnostních složek. Pokaždé, když se kruh uzavře, jsou si obě strany, teroristé a bezpečnostní síly, čím dál blíž. Jejich společným zájmem je pokračování hry.

Soupeřící strany používají tytéž zbraně, vyvíjejí srovnatelné taktiky a hlásají čím dál podobnější ideály. Tak to trvá, dokud se nezmění pravidla hry. Proč by se ale měnila?

V ruských dějinách existuje analogická situace. Na začátku dvacátého století se socialističtí revolucionáři pod vedením Jevno Azefa pustili do série teroristických útoků proti státním úředníkům. Po čase se Azef stal dvojitým agentem. Občas zavraždil úředníka, který nevycházel s policií. Jindy zase policie nechtěla zradit svého cenného agenta.

Jak manipulovali jedni druhými, rozdíl mezi teroristy a příslušníky bezpečnostních sil se setřel. Nazvěme to „azefovským“ efektem. Jakmile takové spojenectví vzniklo, nemohlo jej zastavit nic než revoluce – v tomto případě revoluce bolševická.

Tuto hru musíme zastavit, i kdyby jen proto, abychom chránili životy nevinných diváků. Nevidíte-li ve svém protějšku lidský rozměr, nebudete s ním hovořit. Buď jej využijete, nebo zabijete. Tak se „ten druhý“ dostává do středu pozornosti vysoké politiky. Právě to je projevem azefovského efektu.

Bolševici se tak zachovali k buržoazii. Nacisté se tak zachovali k Židům. Klasická impéria se však naučila se tak ke kolonizovaným národům nezachovat. Postupně vynalezla udivující způsoby ovládání poddaných, využívající vzdělávání, úplatků i síly. Klasická impéria si osvojila umění orientalismu a věděla tedy, jak vést rozhovor a zároveň si udržovat odstup.

Zrušení demokracie v ruských provinciích, včetně muslimy obývaných regionů, jako je Tatarstán a Dagestán, je smrtící krok. Občanský mír v těchto oblastech byl jedním z mála úspěchů, na něž současné Rusko mohlo být pyšné.

Chová se tedy Putin sebevražedně? Bohužel ne. Za svou kariéru vděčí Čečensku, tak jako Bush je snad prezidentem díky Iráku. Avšak Čečensko, třebaže svým způsobem laskavé, je malé, chudé a svérázné. Od proměny obrovských částí Ruska v nová Čečenska si Putin a jeho klika slibují, že dříve či později – a spíš dříve než později – rozehrají své hry teroru a bezpečnosti s miliony muslimů na ropou nasycených pláních Eurasie.