Rusko se zase utrhlo ze řetězu. Tentokrát Kreml šťouchl Západ do oka ve vztahu k dlouhému a bolestivému úsilí dovést Kosovo k formální nezávislosti. Na rozdíl od půtek nad americkým protiraketovým štítem v Evropě se nezdá, že by tento spor nějak utichal, a hrozí, že hrbolatý vztah mezi Ruskem a Západem dále naruší.

Rusko se na každém kroku staví proti snahám Západu napomoci kosovské nezávislosti. Kreml prezidenta Vladimíra Putina po roce jednání mezi Srbskem a Kosovem odmítl zprávu prostředníka OSN doporučující dozorovanou nezávislost, znemožnil Radě bezpečnosti přijetí této zprávy a trval na dodatečných třech měsících vyjednávání mezi Srbskem a Kosovem – i poté, co kompromis začal být nemožný.

Před třemi týdny Rusko opět v Radě bezpečnosti OSN trvalo na tom, že dohoda vyžaduje souhlas Srbska i Kosova a že je zapotřebí dalších jednání. Rusko ví, že taková jednání budou neplodná, ale chová přesvědčení, že další zdánlivě nevinná výzva k pokračování rozhovorů našponuje jednotu EU, což je podle všeho pro Putina zásadní cíl. Další zdržení by rovněž mohlo vyvolat násilí v Kosovu a podrýt mezinárodní podporu nezávislosti.

Putinův vzdor vychází z jeho zášti vůči „podlézavým“ vztahům se Západem z Jelcinovy éry. Prodleva Západu při řešení statusu Kosova ovšem umožnila, aby tento vzdor nabral hybnost. Západ si vskutku ruské záměry ve vztahu ke Kosovu setrvale chybně vykládal. Leckdo tvrdil, že Kreml sice zdržuje, co je nevyhnutelné, ale že nakonec nezávislost blokovat nebude. Teď, v hodině jedenácté, Rusko na svém obstrukčním postoji lpí a tamní březnové prezidentské volby zřejmě protizápadní postoje ještě zesílí.

Co tedy Putin udělá, až Spojené státy a většina členských zemí Evropské unie v nadcházejících měsících uzná nezávislé Kosovo, jak teď plánují?

Není sice pravděpodobné, že by se Kreml pokusil o další vojenskou intervenci v Kosovu (jeho snaha vysadit v roce 1999 vojáky na letišti v Prištině byla fiaskem), ale má celou škálu možností, které nutí Západ k zamyšlení.

Kremelská podpora dodává účinnosti srbské nacionalistické nesmiřitelnosti v otázce Kosova. Rusko sice prohlásilo, že nedá Srbsku volnou ruku, ale pravděpodobně podpoří úsilí srbské vlády izolovat a destabilizovat nezávislé Kosovo.

Ač se Srbsko brání oddělení Kosova, Rusko by také podpořilo srbský návrh na odštěpení Srby obydleného severu, což je úsilí, které by otevřelo Pandořinu skříňku možného rozštěpení Srbska, Bosny a Makedonie. Takový návrh by v Evropě i jinde mohl získat jistou podporu coby zdánlivě výhodný kompromis, třebaže by znovu destabilizoval Balkán.

Rusko bude zajisté pokračovat v diplomatických snahách přesvědčit svět, že jediným způsobem, jak problém vyřešit, je vyjednávání a že věc nelze řešit mimo OSN. To si získá podporu mezi mnoha členskými státy OSN, mimo jiné těmi, které mají rozsáhlejší nespokojené etnické menšiny.

Reakce Ruska by mohla zasahovat i mimo Balkán, nejzřetelněji na Kavkaz s tamními odštěpeneckými regiony, zejména v Gruzii. Vyhlášení nezávislosti ze strany Kosova pravděpodobně povede k obdobné deklaraci gruzínským odštěpeneckým regionem Abcházií, již by Rusko mohlo dost možná uznat. Podnikne-li Gruzie vojenská opatření ve snaze tomu zabránit, ruská armáda by zřejmě odpověděla silou, čímž by vznikla situace, která by se mohla vymknout kontrole.

Třebaže USA ani EU si nepřejí zhoršovat vztahy s Ruskem, nemohou před ruskou zatvrzelostí couvat; v sázce je bezpečnost v Evropě. Rovněž ale musejí na všech frontách vytrvale usilovat o předcházení konfrontace s Ruskem.

Západ by měl dát Srbsku jasně najevo, že bude energicky reagovat na veškeré snahy o propagaci násilí či rozštěpení Kosova. Užitečné by bylo vyslání dodatečných jednotek NATO, vedle plánované mise EU, jež by dohlížely na nezávislost Kosova.

Putinovo Rusko, které dbá jen málo na právní řád, halí svou diplomatickou snahu do hávu lpění na mezinárodním právu, konkrétně rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1244, která v roce 1999 ukončila válku v Kosovu. Je zapotřebí zahájit dlouho opožděnou diplomatickou ofenzivu, která ruské argumenty podetne a zároveň světu připomene, co se v Kosovu stalo.

Rezoluce č. 1244 neprohlašuje, že Kosovo musí zůstat pod svrchovaností Srbů, jak Rusko a Srbsko neústupně tvrdí, ani nevylučuje nezávislost. Ba každý rozumný výklad rezoluce – zejména v kontextu konflikty svíraného Balkánu uplynulých dvou desetiletí – uzná, že nezávislost by naplňovala záměr rezoluce i účel udržování dohledu OSN nad provincií v posledních osmi letech.

V případě Abcházie by Západ měl zopakovat, že podstata Kosova je sui generis , a zdůraznit obrovské úsilí, které tu od roku 1999 vyvinul. Svět musí dát zřetelně najevo, že ruské vojenské angažmá v Abcházii je nepřijatelné, a zároveň odradit gruzínskou vládu od vojenské reakce na jakoukoli provokaci.

Jak Rusko zareaguje na západní podporu nadcházejícímu kosovskému vyhlášení nezávislosti, bude zkouškou toho, jak daleko jsme dospěli od studené války. Pečlivým řízením procesu kosovské nezávislosti a vnímavostí vůči příležitostem ke zlepšení vztahů s Ruskem by Západ mohl nejhorší důsledky tohoto střetu zmírnit. Navzdory tomu by se ale nová studená válka mohla mírně ochladit.