Nedávno jsem po pěti letech navštívil Moskvu. Město mi připadalo jiné a neznámé a zapůsobilo na mě svou schopností se měnit. Dny, které jsem v Rusku strávil, tvořily oficiální schůzky, hodiny ztracené v dopravních zácpách a večery strávené s přáteli, kteří mi chtěli ukázat to nejlepší z moskevského nočního života.

První volný večer jsem byl pozván do podniku nazvaného „Šinok“. Místo se v mnoha rysech podobalo etnickým restauracím kdekoli na světě. Bohatě byly zastoupeny různé ukázky kýče, v tomto případě ukrajinského. Výzdoba interiéru ale měla jeden unikátní prvek – falešnou zeď s okny, která oddělovala část restauračního sálu. Za zdí byly kulisy venkovského dvorku.

Tuto nápodobu hospodářského dvora obývala skutečná kráva a kuřata a husy. Občas se objevila stařena v tradičním oděvu a zvířata nakrmila. Hosté vychutnávající boršč a pirohy ji spokojeně sledovali při práci. „Zaměstnává ji restaurace,“ vysvětlil mi můj známý. „Krmí zvířata a sedí na dvorku, aby vytvářela lidovou atmosféru.“

Šinok byl pouhou předehrou k dnešní nové vlně moskevské pohostinské kultury. Několik dní nato jsem navštívil další etnický lokál, nazvaný „Bílé slunce pouště“. Bílé slunce existovalo už za sovětských časů. Tehdy se jmenovalo „Uzbekistán“ a nebylo ničím víc než obligátní kulinářskou demonstrací údajně nerozbitného pouta mezi patnácti bratrskými republikami SSSR.

Přestože se interiér restaurace od té doby úplně proměnil, dekorační motivy zůstaly stejné. Dnes je ovšem zařízení pojmenováno podle populárního sovětského borščového westernu (či „easternu“) natočeného v roce 1969, který se odehrává ve Střední Asii během občanské války roku 1919. Restaurace je vyzdobena nejen orientálními koberci, ale také portréty filmových hrdinů v životní velikosti, střílejících z kulometů či usazených na bednách s dynamitem. Představu sovětského „orientalismu“ posilují pohledné číšnice v sexy úborech inspirovaných spíš příběhy tisíce a jedné noci než středoasijskou realitou – ať dobovou, nebo dnešní.

Nejsilnějším prvkem současného moskevského restauračního designu ovšem nejsou etnické motivy, ale sovětská minulost. Klubová restaurace „Major Pronin“ má výhodnou polohu v blízkosti ústředí KGB-FSB. Pojmenována je po hrdinovi špatných špionážních románů sovětské éry, jenž také býval terčem posměchu mnoha protivládních anekdot.

Interiér podniku je vyzdoben rozličnými kusy špionážního vybavení. Hlavní atrakcí je ale střelnice, kde si zákazníci mohou mezi chody vyzkoušet svůj um. Terče vyobrazují masové vrahy a obchodníky s drogami a jsou na nich nápisy jako „Zachraň ženu“ nebo „Zachraň chlapce“. Vprostřed zdi je terč představující Světové obchodní středisko v New Yorku a blížící se letadlo a u něj je nápis „Zachraň Ameriku“.

Nový klub nazvaný „Zóna“ – podle ruského slangového označení pro koncentrační tábor – je navržen tak, aby vzbuzoval pocit života v gulagu. Oživit děsivou atmosféru gulagu se usilovně snaží štěkající vlčáci, přísné stráže a číšníci ve vězeňských uniformách.

Ani na ruskou literaturu se nezapomíná. Zatímco restaurant „Puškin“ na Tverské třídě nedaleko pomníku velkého ruského básníka se snaží navodit „aristokratickou atmosféru“ počátku devatenáctého století, bar a restaurace „Gogol“ ve Stolešnikově uličce je pokusem o obrození sovětské instituce nazývané „rjumočnaja“. „Rjumka“ je pohárek na vodku, z nějž se vyčerpaní proletáři mohli posilovat. Jistě, „rjumočnaja“ neměla s Nikolajem Gogolem nic společného, avšak zařízení pojmenované po slavném spisovateli má své vlastní kluziště, kam jednou za den vyjede muž převlečený za Gogola.

Když jsem se vrátil do Washingtonu, šel jsem na večeři s jistým americkým politikem, který se právě vrátil z Petrohradu. Jeho ruští hostitelé pro něj jako zvláštní poctu uspořádali prohlídku Strelny, onoho „ruského Versailles“, jež bylo nedávno vzkříšeno z trosek, aby se stalo petrohradským sídlem prezidenta Vladimíra Putina.

Američana palác neokouzlil. Množství mramoru použitého při renovaci působilo přehnaně a zdálo se, že chápání toho, v čem spočívá přepych, odpovídá standardům zájezdních hostinců. Vzrušení ruští hostitelé se Američana neustále ptali na jeho názor na palác. Ten po celou dobu prohlídky odpovídal zdvořilými výkřiky jako „Nádherné!“ či „Úžasné!“.

Konečně se dostali na půdu. Tady se Američan přece jen nadchl. Půda prezidentského sídla je upravena jako vnitřní prostor lodi ze sedmnáctého století. „Naposledy jsem něco takového viděl v jedné hamburské pivnici v šedesátých setech,“ vysvětlil mi politik.

Jak dokonalé, pomyslel jsem si, když jsem si představoval, jak ruský prezident stoupá po schodech na půdu svého paláce, aby hrál úlohu Petra Velikého. Tak jako hosté restaurace ve stylu ukrajinského venkova snad i Putin svou půdní archu shledal jaksi podvědomě uklidňující. Historická vlna mimo jeho kontrolu vynesla někdejšího podplukovníka KGB z přítmí až na vrchol moci. Proud osudu jej ale může stejně náhle odnést pryč. Co může být pro případné politické vlnobití lepší než mít po ruce archu?

Fotografie ve skutečné velikosti naleznete zde:

http://www.project-syndicate.org/akinsha/photos.html