Francie a s ní celý svět si po znovuzvolení prezidenta Jacquesa Chiraca s úlevou oddechly. Avšak pokud se politická elita ve Francii vrátí zpátky ke své staré povýšenosti a samolibosti, nebude panika, kterou francouzskou politiku ochromil Jean-Marie Le Pen, vůbec k ničemu. Francie je odedávna zemí ostrých rozporů. Kdysi ji rozdělovala propast mezi pravicí a levicí. Dnes je rozdělena hospodářsky: mezi veřejný a soukromý sektor. Premiér Lionel Jospin, dnes ponížený Le Penem, který mu uzmul místo v rozhodujícím prezidentském klání, stál v čele silné ekonomiky, která se může pyšnit mnoha novými pracovními příležitostmi, díky pětatřicetihodinovému pracovnímu týdnu větším množstvím volného času a liberálními reformami, jakou byla zatím vůbec nejodvážnější a nejrozsáhlejší privatizace.

Nezaměstnanost navzdory tomu ne a ne klesnout, a tak se dostavila všudypřítomná nejistota. Jospinův program na tato těsně související zla neměl sílu, a to především proto, že francouzská společnost je rozdělena mezi obrovský veřejný sektor a dynamický sektor soukromý, který vysoké daně a nekonečná byrokracie stále více vypuzují ven ze země. Firmy, jež zůstávají, musí nést náklady francouzského veřejného kolosu.

Skutečnost, že Francie vykazuje vysokou nezaměstnanost už více než dvě desetiletí bez ohledu na to, kdo svírá otěže moci, je jasnou známkou toho, že s francouzskou ekonomickou politikou není něco v pořádku. Francouzští nezaměstnaní jsou na tom ve srovnání se svými protějšky v jiných zemích relativně dobře, ale celý systém je nákladný, neefektivní a má mnoho nedostatků. Sociální dávky jsou například vypláceny jen po omezenou dobu; pak místo nich nastupuje minimální životní podpora, která už ovšem znamená vyloučení ze společnosti.

V srpnu roku 1945 řekl Jean Monnet Charlesu de Gaullovi: ,,Mluvíte o velikosti, ale Francouzi jsou dnes malí. Velikost bude velikostí, až když Francouzi přijmou status, který velikosti dá zadost. ... Je třeba více produkce, více produktivity; musíme zemi přeměnit z věcného hlediska."

Generála nemuseli přesvědčovat. De Gaulle věřil, že stát má ,,palčivou povinnost" angažovat se v hospodářském plánování. Jedním z prvních Monnetových kroků bylo prohlášení, že modernizace nelze dosáhnout, budou-li Francouzi tak málo pracovat. Pracovní týden v délce čtyřiceti pěti hodin je nezbytné minimum. Na počátku šedesátých let Francouzi v průměru pracovali dokonce čtyřicet šest hodin. Od té doby se pracovní týden vytrvale zkracuje. Dnes už je dokonce pro mnoho lidí dobrým důvodem ke stávce týden o dvaatřiceti hodinách.

Monnetovo úsilí přestavět Francii zmobilizováním průmyslu, odborů a vládních úřadů na všech úrovních se přeměnilo v tzv. ,,velký organizační mýtus" - tedy v předpoklad, že lépe než trh dokáží prostředky rozdělovat technokraté. Francouzské centrální plánování chtělo razit novou cestu mezi komunistickou centralizací a vichistickým korporativismem. Po pěti desetiletích se ale kola státní mašinérie stále točí v té rozbahněné pěšině v půli cesty.

Francouzský stát včetně místní samosprávy zaměstnává zhruba milion lidí - čili téměř čtvrtinu aktivní populace. Platy a důchody těchto úředníků - fonctionnaires - tvoří asi čtyřicet procent celkového státního rozpočtu. Tento trend je přitom v naprostém rozporu s ostatními sektory. Například počet francouzských zemědělců za posledních třicet let neustále klesá, ale počet úředníků na Ministerstvu zemědělství se zdvojnásobil.

Srovnejme toto ,,nadýmání" s francouzským soukromým sektorem. Ustanovení EU o jednotném trhu přinutily francouzské firmy soutěžit bez berliček tradičních protekcionistických opatření a státních dotací. Nejlepší francouzské společnosti drasticky snížily své náklady, zvýšily produktivitu a rozšířily výrobu v cizině. Kosmetický gigant L'Oréal, jogurtový král Danone, Michelin či Club Méditerranée jsou jen některé z vysoce konkurenceschopných firem, jež jsou dnes více globální než francouzské. Jejich úspěchy dokládají sílu vnější stránky francouzské ekonomiky, která je dnes hlavním motorem francouzského růstu.

Jenomže navzdory své dynamice nebude ,,soukromá Francie" dlouho moci konkurovat a inovovat a zároveň nést na svých bedrech zátěž ,,veřejné Francie". Spousta veřejných nebo poloveřejných podniků, které skomírají pod špatným řízením, přežívá jen díky státním injekcím. Břemeno privátního sektoru ale nespočívá jen ve státních podnicích, ale obecněji pramení z obrovského podílu národního důchodu (51 %), který stát daní a vynakládá, přičemž velký podíl daní připadá na zaměstnanost. K dalším překážkám patří nedostatek pružnosti pracovních sil a zvláště právní překážky týkající se propouštění zaměstnanců.

Bezprostřední příčina toho, proč zatím nedošlo k žádné reformě, vychází z paradoxu síly francouzské ekonomiky. Situace totiž není tak vážná, aby si žádala okamžitou a zásadní reformu. Vzhledem k vysoké životní úrovni a vysokým společenským očekáváním by návrh byť krátkodobých obětí, jež si každá vážně míněná reforma žádá, znamenal okamžitou politickou sebevraždu. Síla francouzského soukromého sektoru tedy vytvořila hmotnou základnu pro sociální stát, který vlastně není ničím jiným než parazitem: oslabuje svého hostitele (tj. soukromý sektor), aniž by jej zahubil.

Francouzská politická elita doufala, že Evropa vše vyřeší. Evropa a euro však čím dál víc fungují spíše jako katalyzátor veřejné nespokojenosti. Jospin a Chirac neudělali ani zbla pro realizaci velkého programu liberalizace (mj. energetiky, finančnictví a dopravy), na němž se členské země EU dohodly před dvěma lety v Lisabonu. Francii jsou tedy vlastně upírány výhody liberalizace, a to v době, kdy veřejnost Evropskou unii vnímá jako instituci, která francouzskému způsobu podnikání doslova vnucuje svá omezení.

Je nejvyšší čas, aby si Francie přestala libovat ve své l'exception française - francouzské výjimečnosti - a aby zahájila reformy, do nichž budou zapojeni i francouzští voliči. Ostudný Le Penův návrat možná nakonec bude prospěšný, přinutí-li hlavní politické síly, aby se více věnovaly starostem běžných lidí a aby začaly řešit problémy jejich a jejich země.