Human Rights
Pomožme chudým, aby si pomohli sami
Pär Stenbäck
|
|
|
|
HELSINKI – Jedním okamžitým důsledkem dnešní celosvětové recese je, že mnoho vlád osekává programy zahraniční pomoci. Prezident Barack Obama ještě před nástupem do úřadu přislíbil zdvojnásobení americké zahraniční pomoci, z 25 na 50 miliard dolarů, ale viceprezident Joe Biden poté upozornil, že závazek se pravděpodobně kvůli poklesu podaří splnit pomaleji.
Tady ve Finsku se pomoc počátkem 90. let, v období dodnes Finy označovaném za „Depresi“, propadla o 62%. Když zlé časy dolehly na Japonsko, jeho zahraniční pomoc šla dolů o 44%. Současný celosvětový propad by mohl zapříčinit úbytek oficiální rozvojové pomoci (ORP) o 30%.
Je rovněž snadné předvídat, že dárcovské vlády budou bedlivě sledovat setrvale rostoucí výdaje za 14 operací Organizace spojených národů k udržování míru po celém světě. Souhrnný účet za všechny operace OSN za 12 měsíců do poloviny roku 2008 činil 6,7 miliardy dolarů, zhruba dvojnásobek úrovně z doby před 15 lety. Lze si představit, jak vážné důsledky by mělo osekání operací, které jsou už teď rozdrobené. Připomeňme si, že rwandské genocidě předcházelo podobně chabé nadšení financovat tamní misi OSN. Nedávné události v Kongu i jinde naznačují, že spokojený nezájem není na místě.
Ke zdaleka největšímu transferu aktiv z bohatých zemí do rozvojového světa však dochází skrze převody migrujících dělníků. Mezi rozhodujícími činiteli si to podle všeho málokdo uvědomuje. V roce 2006 přibližně 150 milionů migrantů poslalo svým rodinám v rozvojových zemích asi 300 miliard dolarů. Počet transakcí je obrovský, podle odhadů 1,5 miliardy odeslaných plateb ročně. Většinu tvoří částky ve výši pouhých 100 až 300 dolarů a obvykle jdou na bezprostřední spotřebu domácností.
Hodnota ORP v roce 2006 činila 126 miliard dolarů, méně než polovinu hodnoty soukromých převodů, třebaže zahrnuje pomoc od zemí sdružených v OECD i ostatních zemí a také od Číny. Pokud recese připraví migranty o práci v bohatších hostitelských zemích a přinutí je k návratu do domovských zemí, miliony už beztak chudých lidí upadnou do ještě větší bídy.
Možné dopady lze odhadovat podle rozložení oněch převáděných 300 miliard dolarů. V roce 2006 chudší evropské země obdržely asi 50 miliard dolarů, Afrika 38 miliard, Latinská Amerika a Karibik 68 miliard a Střední východ 24 miliard. Největším příjemcem je Asie, která získala 113 miliard.
Celkově se odhaduje, že z těchto převodů těží 10% světové populace, přičemž 57 zemí dostává každoročně přinejmenším jednu miliardu dolarů. Některé země jsou na těchto přitékajících příjmech skutečně závislé. Kapverdy z převodů získaly 34% HDP, Eritrea 38% a Burundi 23%. V Asii se jednalo o 30% pro Afghánistán a 38% pro Tádžikistán. V Evropě přijalo Moldavsko z externích zdrojů 31% HDP.
Některé z těchto zemí buď vězí v konfliktu, anebo jde o křehké státy, takže úbytek převodů zjitří tamní nestabilitu a případně zvýší migrační tok do jiných zemí. Vlády v Evropě i jinde by tedy měly důkladně zvažovat, jaké další síly se dají do pohybu, jestliže pracující migranty pošlou domů.
Tyto vlády dnes vynakládají peníze z daní na přímou zahraniční pomoc. Takže by měly zvážit daňové úlevy, které by mohly pobídnout zaměstnavatele, aby si pracující migranty ponechali na výplatních listinách, protože takový postup by byl zřejmě mnohem účinnějším způsobem podpory těchto chudých zemí.
Navíc vzhledem k tomu, že značnou část převodů často spolykají transakční náklady, by bylo možné využít mechanismů pomoci k vytvoření bezpečných a levných kanálů pro finanční toky, zejména tam, kde se soukromé peníze do odlehlých venkovských oblastí těžko dostávají, jak je tomu často v Africe či Asii.
Problém tu představují protiteroristické zákony, protože poptávka po účinných kontrolních mechanismech u mezinárodních finančních transferů klade na jejich zprostředkovatele zátěž navíc. Tyto nové normy rozhodně způsobily zvýšení transakčních nákladů. Boj proti teroru a jeho finančním prostředkům však znamená, že vlády a finanční ústavy mají rozsáhlé údaje o přeshraničních tocích peněz, které by se měly využít ve snaze usnadnit lidem odesílání peněz příbuzným.
Odesílat peníze do některých zemí dnes lze jedině prostřednictvím formálních bankovních kanálů, což vytvořilo virtuální monopoly a brání převodům proniknout do venkovských oblastí, kde banky nepůsobí. V západní Africe v současnosti zpracovává 70% oficiálních plateb jediný zprostředkovatel peněžních převodů, který rovněž vnucuje bankám exkluzivitu. Pokud by se umožnilo, aby platby ze zahraničí převáděly neformální finanční instituce, ulehčilo by to tok peněz do odlehlých regionů. Družstva, družstevní záložny a nové formy mikrofinancování by mohly vytvořit sítě, které by zajistily širší dostupnost.
Restriktivní právní úpravy v některých zemích používání oficiálních bankovních systémů migrantům znemožňují, nemají-li nezbytné právní postavení. Jiné země ale podnikly opatření k tomu, aby umožnily převody peněz přes mobilní telefony.
Samotný rozsah těchto převodů a jejich význam pro udržení mnoha milionů lidí nad hranicí chudoby ukazují, že vlády bohatých států by měly stávající systém pečlivě přezkoumat. Zdokonalený systém by mohl přispět k ulehčení břemene uvaleného na nevinné oběti finančního a hospodářského poklesu.
Tato revize peněžních převodů by se měla zabývat omezujícími postupy, které by bylo možné zrušit, a ptát se, zda by se oficiální pomoc neměla přizpůsobit potřebám této neformální, avšak naprosto nezbytné sítě pomoci.
Pär Stenbäck je bývalý ministr zahraničí Finska a bývalý generální tajemník Mezinárodní federace společností Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Je členem výkonné rady Mezinárodní krizové skupiny.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Pär Stenbäck or return to our home page.
|
|
