PRINCETON – Objíždím v�současnosti USA, abych propagoval svou novou knihu The Life You Can Save (Život, který můžete zachránit) s�podtitulem Jak se dnes přičinit o ukončení světové chudoby, a setkávám se často s�dotazem, zda není nevhodná doba na výzvy vůči movitým lidem, aby zesílili snahy o potlačení chudoby v�jiných zemích. Důrazně odpovídám, že ne. Není pochyb, že světová ekonomika má těžkosti. Jenže pokud je vlády či jednotlivci použijí jako výmluvu k�omezování pomoci pro ty nejchudší na planetě, pouze znásobí závažnost problému pro svět jako celek.

Finanční krize poškozuje mnohem víc chudé než bohaté. Aniž bych jakkoli zlehčoval ekonomickou a psychologickou újmu, již lidé utrpí, když přijdou o práci, přece jen nezaměstnaní v�bohatých zemích mají záchrannou sociální síť, v�podobě dávek sociálního zabezpečení a obvykle bezplatné zdravotní péče a bezplatného školství pro děti. Rovněž mají základní hygienu a nezávadnou pitnou vodu.

Chudí v rozvojových zemích žádné z�těchto vymožeností nemají, což se podle odhadů každoročně stává osudným 18 milionům z�nich. To je vyšší roční počet mrtvých než během druhé světové války a je snadné tomu zabránit.

Mezi ty, kdo zemřou v�důsledku odstranitelných příčin souvisejících s�chudobou, patří podle UNICEF bezmála deset milionů dětí ve věku do pěti let. Umírají na nemoci, jako jsou spalničky, průjmy a malárie, která lze snadno a lacino léčit nebo jim preventivně předcházet.

Můžeme sice bolestně pociťovat propad z�úrovně movitosti, na niž jsme si uvykli, ale většině lidí ve vyspělých zemích se podle historických měřítek stále daří mimořádně dobře. Koupili jste si za poslední týden láhev vody, pivo anebo kávu, byť voda z�kohoutku byla po ruce bez placení? Pokud ano, jedná se o luxus, který si nejchudší miliarda lidí na světě nemůže dovolit, protože musí přežít celý den s�tím, co jste zaplatili za jediný z�těchto nápojů.

Jedním z�důvodů, proč si můžeme dovolit zvýšit množství finanční pomoci, kterou poskytujeme, je fakt, že suma, kterou dáváme dnes, je ve srovnání s�tím, co utrácíme za jiné věci, nepatrná. Vláda Spojených států například vynakládá na zahraniční pomoc kolem 22 miliard dolarů, přičemž Američané soukromě darují dalších asi 10 miliard dolarů.

Ve srovnání se stimulačním balíčkem za 787 miliard dolarů, který minulý měsíc podepsal prezident Barack Obama, je 32 miliard dolarů nicotných. Je to rovněž necelých 0,25 dolaru na každých 100 dolarů, které si Američané vydělají. Samozřejmě, některé státy si vedou lépe: Švédsko, Norsko, Dánsko, Nizozemsko a Lucembursko překročily cíl Organizace spojených národů vyčlenit na zahraniční pomoc ekvivalent 0,7% hrubého národního důchodu. Jenže ani 0,70 dolaru z�každých 100 dolarů není právě mnoho na řešení jednoho z�největších morálních problémů našeho věku.

Pokud připustíme nárůst krajní chudoby, zapříčiní to vznik nových problémů, včetně nových nemocí, které se ze států, jež nedokážou zajistit řádnou zdravotní péči, budou šířit do ostatních zemí. Bída povede k�tomu, že o přesun do bohatých zemí, ať už legálně či nelegálně, bude usilovat vyšší počet migrantů. Až konečně dojde k�ekonomickému oživení, globální ekonomika bude menší, než by byla, kdyby se jí mohli účastnit všichni lidé světa.

Globální finanční krize rovněž není pro světové lídry důvodem k nedodržení slova. Před téměř devíti lety čelní představitelé 180 zemí, včetně všech významných bohatých států, přislíbili na Rozvojovém summitu tisíciletí v�New Yorku, že do roku 2015 společně splní Rozvojové cíle tisíciletí.

Tyto cíle zahrnují snížení procenta světové populace žijící v�chudobě na polovinu a zajištění, aby se dětem všude na světě dostalo úplného základního vzdělání. Od vrcholné schůzky v�roce 2000 naplňování těchto závazků stále vázne a do roku 2015 už zbývá jen šest let.

Seškrtáme-li pomoc, nedodržíme svůj slib a chudé země opět zjistí, že činy bohatých zemí mají k�jejich inspirativním proslovům o snižování světové chudoby daleko. To není dobrý základ pro budoucí spolupráci mezi bohatými a chudými zeměmi v�oblastech, jako je změna klimatu.

Konečně vzejde-li ze současné celosvětové finanční krize něco dobrého, bude to přehodnocení našich základních hodnot a priorit. Musíme si uvědomit, že skutečně nezáleží na nakupování dalšího a dalšího spotřebního zboží, nýbrž na rodině, přátelích a na vědomí toho, že se svými životy děláme něco, co stojí za to. Pomáhat s�potíráním otřesných důsledků světové chudoby by mělo být součástí tohoto přehodnocení.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z�angličtiny přeložil David Daduč