NEW YORK – Při jedné debatě s názvem „Politika ‚Nakupujte americké zboží/najímejte Američany‘ selže“ se můj tříčlenný tým zastánců volného obchodu utkal v New Yorku za účasti stovek diváků s triem příznivců ochranářských opatření, kteří často vystupují na veřejnosti. Očekávali jsme, že v závěrečném hlasování diváků prohrajeme rozdílem 55% ku 45% hlasů. Nakonec jsme však se soupeři zametli a zvítězili nevídaným rozdílem 80% ku 20%. Několik hlasujících nám později sdělilo, že jsme vyhráli tak hladce, protože jsme měli „argumenty a důkazy“, zatímco naši soupeři měli jen „tvrzení a invektivy“.

Pesimismus a zoufalství, jemuž dnes zastánci volného obchodu propadají, jsou evidentně nepodložené. Argumenty protekcionistů, staré i nové, tvoří jen spousta mýtů, které lze úspěšně napadnout. Zamysleme se nad některými nejkřiklavějšími příklady.

Mýtus č. 1: „Náklady na ochranu jsou v porovnání se zisky z obchodu zanedbatelné.“

To samozřejmě znamená, že pokud je protekcionismus politicky příhodný, není třeba ronit slzy, že když mu podlehneme, uškodíme zemi – tento pohodlný postoj zastává mnoho amerických demokratů.

Paradoxně je však tento mýtus výsledkem neodpovídající metodologie, vyplývá z výzkumu mého význačného učitele z Cambridgeské univerzity Harryho Johnsona a od roku 1990 je také z nevysvětlitelných důvodů oblíbenou tezí mého věhlasného studenta z MIT Paula Krugmana. Zatímco však tato teze stále nachází velkou odezvu ve Washingtonu, žádný seriózní vědec ji nezastává kvůli přesvědčivému vyvrácení, které v roce 1992 zveřejnil Robert Feenstra, nejúspěšnější současný empirik obchodní politiky, a v roce 1994 také Paul Romer ze Stanfordovy univerzity.

Mýtus č. 2: „Volný obchod může zvýšit hospodářskou prosperitu, ale je nevýhodný pro dělnickou třídu.“

Toto tvrzení má obrovský kredit mezi odbory, které se domnívají, že obchod s chudými zeměmi vytváří chudáky v bohatých státech. Volají proto po stejných podmínkách pro všechny – tj. aby se náklady jejich rivalů v chudých zemích zvýšily zavedením stejných pracovních norem, jaké platí v zemích bohatých. Orwellovské používání výrazů typu „férový obchod“ maskuje skutečnost, že nejde o nic jiného než o zákeřnou formu protekcionismu, která se snaží snížit dovozní konkurenci.

Mnoho ekonomů však dospělo k závěru, že hlavní příčinou stagnace mezd, jakou dnes vidíme v bohatých zemích, není obchod s chudými státy, nýbrž trvalé a hluboké technologické změny, které přinášejí úspory pracovní síly. I dělníci navíc těží z nižších cen dovezeného zboží, jako jsou oděvy a elektronika.

Mýtus č. 3: „Volný obchod vyžaduje, aby i jiné země otevřely své trhy.“

Tento refrén se opakuje pokaždé, když do úřadu nastoupí nová americká administrativa. Fakta však často bývají pouhými smyšlenkami a logika není přesvědčivá. Američtí výrobci automobilů byli v 80. letech, kdy se tepalo do Japonska, přesvědčeni, že japonský trh je uzavřený, zatímco ten americký otevřený. Byly to však Spojené státy, kdo zavedl kvótu ve výši 2,2 milionu japonských automobilů, zatímco japonský trh byl otevřený – pouze se na něj dalo obtížně proniknout. Stejný refrén se dnes opakuje s Čínou.

Otevřené ekonomiky těží z volného obchodu i v případě, že jiné ekonomiky zůstávají uzavřené. Ohledně této dávné moudrosti panoval jistý skepticismus, když se tvrdilo, že pokud by bylo Japonsko uzavřené a USA otevřené, měly by japonské firmy k dispozici dva trhy, zatímco americké pouze jeden. Japonsko by pak mělo nižší jednotkové náklady než USA, tvrdilo se. Problém je však jako vždy v předpokladu, že by japonské firmy zůstaly navzdory protekcionismu stejně efektivní jako ty americké.

Mýtus č. 4: „Paul Samuelson myšlenku volného obchodu opustil, a přitom to byl největší ekonom své doby.“

To druhé zajisté platí, avšak to první navzdory tvrzení mnoha protekcionistů nikoliv. Dokonce i Hillary Clintonová během kandidatury na americkou prezidentku mylně tento závěr převzala.

Samuelson pouze ukázal, že jakákoliv vnější změna by mohla poškodit ekonomiku založenou na obchodu – netvrdil, že odpovídající reakcí na tuto nešťastnou situaci je opuštění volného obchodu. Zamysleme se nad analogickým případem: zničí-li Floridu hurikán, její guvernér situaci pouze zhorší, zareaguje-li přerušením obchodu s jinými státy.

Mýtus č. 5: „Vyvádění pracovních míst do zahraničí zničí bohaté země.“

Tento strašák se objevil během neúspěšné prezidentské kampaně senátora Johna Kerryho v roce 2004, kdy se digitalizované rentgenové snímky posílaly z Massachusettské všeobecné nemocnice v Bostonu k popisu do Indie. Žádní radiologové však od té doby nepřišli v USA o místo a jejich příjmy také nepoklesly. Je zřejmé, že vyšší obchodovatelnost služeb nevyvolala v bohatých zemích ekonomické cunami.

Pracovní místa, která by kvůli vysokým nákladům v USA a jiných bohatých zemích zmizela tak jako tak, se často znovu objeví tam, kde jsou náklady nižší, díky čemuž jsou zajišťovány služby, které by jinak byly ztracené. Renomovaní ekonomové vyjadřující obavy z vývozu pracovních míst, jako je Alan Blinder, proto slevili a nyní pouze tvrdí, že vzhledem ke zvýšené obchodovatelnosti služeb bychom měli rozšířit dlouhodobé programy rekvalifikační pomoci určené činnostem, které utrpěly obchodem, také o oblast služeb.

Na což zastánce volného obchodu odpovídá: s tím nemám problém!