Část úspěchu moderní medicíny se zakládá na nových lécích, do jejichž výzkumu farmaceutické firmy investují miliardy dolarů. Tyto firmy mohou své náklady získat zpět díky patentům, které jim udělují dočasný monopol a dávají jim tak možnost účtovat si ceny výrazně vyšší, než jsou náklady na výrobu léků. Nemůžeme očekávat inovace, pokud bychom za ně neplatili. Působí však pobídky, jež systém patentů přináší, patřičně, tedy tak, aby se všechny tyto peníze dobře vynakládaly a přispívaly k léčbě nejznepokojivějších chorob? Naneštěstí, odpovědí je hlasité „ne“.
Zásadní problém patentového systému je prostý: zakládá se na omezování využití znalostí. Vzhledem k tomu, že požívá-li přínosů určité znalosti další jedinec, nevznikají tím žádné dodatečné náklady, omezovat vědění je neefektivní. Patentový systém ale neomezuje jen využití znalostí; propůjčováním (dočasné) monopolní moci často způsobuje, že pro lidi bez pojištění jsou léčiva nedostupná. Ve třetím světě to může být otázkou života a smrti pro všechny, kdo nemají prostředky na zbrusu nová léčiva, ale generické léky by si dovolit mohli. Generická farmaceutika k prvořadé ochraně při onemocnění AIDS například snížila cenu léčby jen od roku 2000 o téměř 99%, totiž z 10 tisíc dolarů na 130 dolarů.
Rozvojové země ovšem navzdory vysoké ceně, již platí, dostávají na oplátku jen málo. Výrobci léků vynakládají mnohem víc peněz na reklamu a marketing než na výzkum, mnohem víc na výzkum léků upravujících životní styl (na potíže jako impotence nebo vypadávání vlasů) než na léky zachraňující životy a téměř žádné peníze na nemoci, které postihují stovky milionů chudých lidí, třeba na malárii. Jde o otázku jednoduché ekonomiky: firmy svůj výzkum směřují tam, kde jsou peníze, bez ohledu na relativní hodnotu pro společnost. Chudí za léky nedokáží platit, takže se jejich chorobám věnuje málo výzkumu, ať už je celková cena jakákoliv.
Část úspěchu moderní medicíny se zakládá na nových lécích, do jejichž výzkumu farmaceutické firmy investují miliardy dolarů. Tyto firmy mohou své náklady získat zpět díky patentům, které jim udělují dočasný monopol a dávají jim tak možnost účtovat si ceny výrazně vyšší, než jsou náklady na výrobu léků. Nemůžeme očekávat inovace, pokud bychom za ně neplatili. Působí však pobídky, jež systém patentů přináší, patřičně, tedy tak, aby se všechny tyto peníze dobře vynakládaly a přispívaly k léčbě nejznepokojivějších chorob? Naneštěstí, odpovědí je hlasité „ne“.
Zásadní problém patentového systému je prostý: zakládá se na omezování využití znalostí. Vzhledem k tomu, že požívá-li přínosů určité znalosti další jedinec, nevznikají tím žádné dodatečné náklady, omezovat vědění je neefektivní. Patentový systém ale neomezuje jen využití znalostí; propůjčováním (dočasné) monopolní moci často způsobuje, že pro lidi bez pojištění jsou léčiva nedostupná. Ve třetím světě to může být otázkou života a smrti pro všechny, kdo nemají prostředky na zbrusu nová léčiva, ale generické léky by si dovolit mohli. Generická farmaceutika k prvořadé ochraně při onemocnění AIDS například snížila cenu léčby jen od roku 2000 o téměř 99%, totiž z 10 tisíc dolarů na 130 dolarů.
Rozvojové země ovšem navzdory vysoké ceně, již platí, dostávají na oplátku jen málo. Výrobci léků vynakládají mnohem víc peněz na reklamu a marketing než na výzkum, mnohem víc na výzkum léků upravujících životní styl (na potíže jako impotence nebo vypadávání vlasů) než na léky zachraňující životy a téměř žádné peníze na nemoci, které postihují stovky milionů chudých lidí, třeba na malárii. Jde o otázku jednoduché ekonomiky: firmy svůj výzkum směřují tam, kde jsou peníze, bez ohledu na relativní hodnotu pro společnost. Chudí za léky nedokáží platit, takže se jejich chorobám věnuje málo výzkumu, ať už je celková cena jakákoliv.