NEW YORK: Jak asi bude vypadat ekonomika v roce 1999 – bude to stejné jako loni? Vypadá to, jako by byly nedávné dramatické výbuchy na finančních trzích již jen vzdálenou vzpomínkou. Ruské a indonéské potíže je zdají tak vzdálené. Ovšem globální finanční systém stále vykazuje své základní vady. A dokud se těmito problémy nezačneme zabývat a pokud se z minulých let nepoučíme, do té doby bude systém stále ohrožen kolapsem.

Konjunktury i krachy jsou v oblasti finančních trhů poměrně vzácné jevy. Místo toho, aby se trhy pohybovaly jako kyvadlo, pohybují se jako vykolejený vlak, ničící jednu ekonomiku za druhou. Zhoupnutí ekonomického kyvadla není možné vyloučit docela, ale je potřebné je dostat pod kontrolu. Mezinárodní finanční instituce, především Mezinárodní měnový fond a Světová banka, ale byly stvořeny pro svět prostý jakýchkoliv větších kapitálových toků. V nedávné krizi tak MMF potvrdil, že je spíše částí problému, než jeho řešením.

Primárním posláním MMF je ochrana mezinárodního finančního systému. Jeho úkolem je zajistit to, aby dlužnická země byla schopna dostát svým mezinárodním závazkům, když ne hned, tedy alespoň v dohledné budoucnosti. Opatření, která zavádí v zadlužené zemi, zahrnují i řekněme kárné vysoké úrokové míry, jež slouží dvojímu účelu – jednak stabilizují směnné kursy a jednak přinášejí obchodní přebytek tím, že urychlují recesi. Oba procesy nepřímo podporují poskytovatele půjček, protože usnadňují splacení dluhů.

Tato metoda fungování umožnila rozšíření toho, čemu se nyní říká morální hazard. V případě potíží mohou poskytovatelé půjček spolehnout na MMF, který z nepříjemné situace vytáhne; což, jak se dalo předpokládat, podpořilo lajdácké praktiky při poskytování finančních půjček. Plně platí, že morální hazard je nejtrefněji popsán jako asymetrický přístup k finančníkům a jejich dlužníkům.

Existuje ještě jiná asymetrie ve stylu, kterým MMF v současné době pracuje. Je totiž schopen intervenovat pouze v době krize; nedisponuje žádnou autoritou, kterou by mohl zabránit krizi v jejím rozvoji. Nicméně zkušenost ukazuje, že krizím je možné předejít jedině zmírněním konjunktur, jež jim předcházely. Tyto dvě asymetrie pak společně vysvětlují, proč se MMF stal skutečnou součástí problému. V poslední nedávné krizi uvalil MMF kárné úrokové míry a země, které měly být zachráněny, byly uvrženy do hluboké recese. Ale když podobná krize hrozila Spojeným státům, americká centrální banka (úřad Federálních rezerv) snížila úrokové míry a americké hospodářství jí uniklo nepoškozeno.

MMF nyní čelí vážnému útoku. Ozývají se hlasy volající po jeho zrušení. Jiní by jej rádi zmrzačili zavedením rozmanitých opatření a podmínek. Věřím tomu, že všechny tyto útoky plynou jen z nepochopení. Jestliže jsou globální finanční trhy ze své podstaty nestabilní, potřebujeme spíše mocnější regulatorní nástroje, než bourání existujících institucí. Abych byl konkrétnější, potřebujeme přetvořit MMF cosi, co by připomínalo mezinárodní centrální banku.

Nemám teď na mysli instituce jako je úřad Federálních rezerv nebo Evropskou centrální banku. Hovořím o posílení MMF, aby byl schopen fungovat jako zdroj finanční pomoci poslední instance při řešení situace vybrané skupiny zemí, jež dělají vše pro to, aby takou ochranu získaly. Země, které by do této skupiny spadaly, by musely dodržovat zdravé makroekonomické politiky; musely by mít zdravý bankovní systém, s přiměřenou kontrolou a dohledem; musely by poskytovat adekvátní informace jak orgánům MMF, tak i trhům; musely by udržovat pohyblivé směnné kursy svých měn s vhodnými opatřeními na kontrolu rozsáhlých kapitálových toků; musely by mít správné celospolečenské řízení a zákony umožňující bankroty; musely by respektovat jistá základní lidská práva a držet se právního pořádku. Na oplátku, MMF by zůstal poskytovatelem půjček poslední instance a poskytoval by přiměřenou kapitálovou pomoc v situaci, když už by nebyly finanční trhy ochotny tak činit.

Ty země, které nebudou moci nebo nebudou ochotny naplnit všechny tyto podmínky, by si podržely možnost přístupu k pomoci MMF za podmínek podobných, které jsou dostupné v současné době, ale s jedním významným rozdílem: v době krize by MMF uvalil svá opatření nejen na postižené země, ale i na jejich dlužitele. Tím, že budoucí možní poskytovatelé půjček budou varováni, dosáhne MMF jisté ochrany před nadměrnými kapitálovými toky. Pokud bude nevyhnutelné uvalit nějaká moratoria nebo jiná donucovací finanční schémata, nebude tím mezinárodní finanční systém narušen, protože se tak stane jen v ojedinělých izolovaných případech. Hrozba nákazy, tolik vlastní současnému uspořádání, by tím byla zažehnána.

Posílení MMF při jeho roli posledního poskytovatele finanční pomoci by zcela zásadním způsobem změnilo poslání MMF i způsoby jeho vlastního fungování. Rovněž by omezilo současnou nerovnováhu ve prospěch dlužitelů.

Nové uspořádání by také omezilo nevyrovnanost mezi prevencí a léčbou. Důraz by byl položen na prevenci, kam ostatně patří. Konjunktury i krize by nebyly vykázány z hospodářského života úplně; ale MMF by ve své nové inkarnanci také mohl fungovat jako svého druhu mezinárodní centrální banka, regulující ekonomické prostředí mezinárodních kapitálových toků, čímž by předcházel tomu, aby později musel zasahovat jako zdroj finanční pomoci poslední instance.

Toto není utopistický model ideálu, ale nápad, který by mohl a měl být uveden v život co nejdříve; teď hned. Je možné jej vysledovat v nedávném komuniké G7, v němž se navrhují preventivní opatření a založení rezervního fondu, stejně jako v projevech amerického presidenta Billa Clintona, nebo Gordona Browna, ministra financí Spojeného království, či jiných státníků.

Nerad bych předstíral, že zavedení nových pravidel, s jejichž pomocí by mohl rekonstruovaný MMF pracovat, by mohla být snadná záležitost. Mezinárodní regulátor úvěrové a peněžní pomoci se bude muset zaměřit nejen na země na periferii ekonomického světa, ale rovněž na ty v samém centru globálního kapitalistického systému. Nebylo by ale správné, aby autonomie ať už úřadu Federálních rezerv Spojených států amerických nebo Evropské centrální banky byla narušena mezinárodním orgánem; obě instituce by ale měly být zastoupeny v řídícím orgánu rekonstruovaného MMF, a tak by mohly lépe koordinovat svoji globální zodpovědnost.

Většina globálních finančních krizí byla uspíšena vzrůstem úrokových měr. To platilo pro rok 1929, stejně jako rok 1982, a opět v roce 1992, kdy znovusjednocení Německa zničilo Evropský směnný mechanismus. Případ krize z let 1997-8 je ale jiný, ale docela možné, že hned v té další už bude toto pravidlo zase platit. Schopnost vložit či omezit množství finančních prostředků nejen v zemích centra, ale také na periferii, by otevřelo nové možnosti, jež jsou nyní neproveditelné. Instituce, která by do jisté míry připomínala mezinárodní centrální banku, by mohla být základním kamenem nové finanční architektury, na němž by mohla být vystavena nová bretton-woodská konference.

V USA je prvořadým úkolem mnoha institucí, jako je například Rada pro zahraniční vztahy, studium možného fungování této instituce; a podobné iniciativy by mělo být možné nalézt i v Evropě. Ale mnohem důležitější je to, aby země, které by mohly mít z tohoto nového systému největší užitek – země jihovýchodní Asie, Latinské Ameriky i celého zbytku světa – se začaly zabývat tímto problémem. Koneckonců, má-li architektura nového systému napravit také asymetrii mezi centrem a periférií, měly by země na periferii mít své důrazné slovo při jeho formování.