V poslední době se rozmáhá značně plytký názor, že chudoba plodí terorismus. Mezi chudobu a kořeny terorismu samozřejmě žádné prosté rovnítko klást nelze, a přesto je na těchto povrchních postřezích něco pravdy. Chudoba nestojí za zrodem islámského terorismu; s chudobou vsak islámstí teroristé dokáží umně manipulovat ve svůj prospěch. A to je hlavní důvod, proč se jakákoli smysluplná a schůdná strategie musí věnovat otázkám ekonomického rozvoje.

Prvním takovým bodem, který si musíme dobře uvědomit, je, že k nepříznivému zvratu ve vývoji doslo před asi třiceti lety, kdy OPEC nechal světovou ekonomiku zažít dva ropné soky. Rozvinuté země se okamžitě přestaly zabývat růstem a začaly bojovat s inflací. Světový růst se s výjimkou východní Asie dramaticky zpomalil a růst světového obchodu se snížil o polovinu.

Země sdružení OPEC bohatly, zatímco zbytek rozvojových zemí musel bojovat s neudržitelnými obchodními deficity a zadlužeností. Větsina těchto zemí zažívala záporný růst. Během 80. a 90. let zažila polovina rozvojových zemí, jež jsou členem MMF, vážné finanční krize a byla nucena snížit sociální výdaje, následkem čehož výrazně stoupala chudoba, nerovnost a riziko civilních ozbrojených střetů.

Pak doslo ke změně rozvojové politiky. Spojené státy, Mezinárodní měnový fond a Světová banka se vydaly na cestu globalizace: začaly klást důraz na obchodní liberalizaci, restriktivní makroekonomickou politiku a institucionální posílení trhů - jedním slovem začaly prosazovat politiku známou pod názvem ,,Washingtonský konsensus``.

Mezinárodní pomoc také doznala změn: z rozvojových půjček se staly ,,půjčky pro strukturální úpravy``, jejichž cílem bylo hluboce zadluženým rozvojovým zemím pomoci vyhnout se platební neschopnosti a dostat je pod vliv zemí uskutečňujících reformy podporované Washingtonským konsensem. Dostavilo se ovsem vyčerpání a s koncem studené války oficiální toky pomoci pomalu ustávaly, poněvadž už nebylo nutné uplácet země, aby se držely mimo sovětský tábor.

Pro průměrnou rozvojovou zemi byly výsledkem stagnace, hlubsí ekonomické nerovnosti, rostoucí nezaměstnanost a vyssí počet chudobných. Ekonomická modernizace a snižování chudoby nepostupovaly. V letech 1975 až 1995 v Africe klesal HDP na jednoho obyvatele průměrně o 0,7 procent ročně. Střední růst HDP na jednoho obyvatele v rozvinutém světě v letech 1980 až 1998 pak činil rovných 0,0 procent - což nijak nepodporuje politiku Washingtonského konsensu. Osmdesátá léta byla z pohledu růstu ztracenými roky.

I v těchto letech se samozřejmě objevila světlá místa: ,,rychle se rozvíjející`` rozvojové země jako Tchaj-wan, Jižní Korea a větsina Latinské Ameriky se daly na cestu demokracie. V letech 1970 až 1990 se zvýsil podíl obchodu na HDP a podíl vývozu výrobků rozvojových zemí - s výjimkou zemí vyvážejících ropu. Chile, Čína, Indie a Vietnam výrazně zvýsily svůj růst díky zvýsení vývozu a tržně orientovaným reformám, i když často za cenu rostoucích nerovností.

Chudoba ale nebyla jedinou ranou, kterou tyto roky světu zasadily. Stoupající ceny ropy daly v zemích Perského zálivu vzniknout superbohaté feudální slechtě. Propast mezi kosmopolitními ropnými sejky a nespokojeným, téměř zoufalým zbytkem obyvatel bez volebního práva se stále rozsiřovala.

Ekonomická modernizace prakticky neexistovala. Ke společenskému a politickému neklidu přispívala rostoucí vzdělanost obyvatel ve spojení s malým počtem moderních pracovních příležitostí a překotnou migrací z venkova do měst. Ropné režimy byly represivní, potlačovaly disent mučením a byly prodejné a zkorumpované. Nicméně díky tomu, že disponovaly ropou, měly podporu USA. Nelze se divit, že za takových podmínek se někteří arabstí mladíci radikalizovali.

Nespokojenosti mládeže se chopila hrstka zanícených imámů. Vzpomněli si na úspěchy islámské kultury v době středověku a předložili (vypočítavý) vselék na vysvobození muslimů ze závislosti a područí, ponížení a chudoby: znovunastolení teokratických islámských států, jež budou čistsí a spravedlivějsí než světské arabské státy. Aniž si toho Západ významněji vsimnul, vybudovali fanatické, totalitářské hnutí, které se při dosahování a prosazování svých cílů nemínilo zastavit před ničím, ani před sebeobětováním.

V kom viděli své nepřátele? V moderních světských vůdcích (jako byli Násir a Sadát v Egyptě či íránský sáh), v intelektuálech, kteří kázali o spravedlivém světském světě a psali otevřeně o nehoráznostech fundamentalistického hnutí (Salman Rushdie), v umírněné muslimské střední třídě, ve feudálních světských elitách, v bezvěrcích (umírněných muslimech, křesťanech a židech) a v cizích mocnostech, které podporovaly jejich nepřátele. Několik desítek let se jejich činnost soustřeďovala na jejich vlastní země. Když si na ně arabské vlády doslápnuly, začali přenáset násilí na západ.

Zatím je politickou reakcí na síření islámského terorismu válka proti terorismu. Z dlouhodobého hlediska je ale zapotřebí cosi více než ozbrojená akce. Myslím si, že Západ se může hodně poučit o tom, co by měl v tomto směru dále dělat, studiem politiky jediných dvou muslimských států, jež se na cestě k rozvinuté ekonomice dostaly nejdál - Tuniska a Indonésie. Obě země se úspěsně vyhnuly islámskému fundamentalismu. Zvlásť případ Tuniska si zaslouží pozornost vzhledem k blízkosti vznětlivého Alžírska.

Obě země se rozhodly pro zvýsení světské vzdělanosti a vytvoření pracovních míst ve výrobě, zasadily se o rozvoj venkova a rozsíření vývozu a usilovaly o rychlý rozvoj pro vsechny bez rozdílu.

,,Rovnostářský`` rozvoj je jedinou schůdnou odpovědí na nevyvinutost muslimského světa a na s tím spojené problémy. Krátkodobá odpověď na teroristickou hrozbu to není hned z několika důvodů: nenabízí dostatečně přesvědčivou ideologii, jež by mohla soupeřit s fundamentalismem, který si v muslimském světě podmanil nejméně dvě generace. Dostat zradikalizovaného džina násilí zpátky do láhve se civilizovanými prostředky podaří jen málokdy.

Násilí propuká tam, kde naděje jestě existuje, ne kde je už vse beznadějně ztraceno. Uvědomme si, že vůdci teroristů nejsou chudí a nevzdělaní lidé a že zeměmi podezřelými z financování a podpory terorismu nejsou nejchudsí arabské země. Rok 1999 - tedy rok předtím, než vypukla současná palestinská intifáda - byl pro Západní Břeh a Gazu z ekonomického pohledu dobrý rok.

Bohužel se zdá, že politika tvrdého zákroku je jedinou bezprostřední reakcí na teroristické násilí. Má-li ovsem mír, až bude dosažen, vydržet, musí se cílem západního světa stát rozvoj, jehož různé aspekty budou vzájemně vyváženy tak, aby přinásely více užitku chudým a aby přispívaly k ekonomickému sbližování zemí. Může sice trvat léta, než taková politika oslabí současný islámský terorismus, avsak už dnes může zastavit radikalizaci v jiných rozvojových zemích.