Polská vláda padla jako první, následovaná vládou českou. Poté odstoupil maďarský premiér. Slovenská vláda ztratila většinu a je nestabilní. Do několika měsíců, ne-li týdnů po dosažení dlouho očekávaného cíle členství v Evropské unii se střední Evropou prohnala vlna politické nestability.

Proč by měla tato historická událost způsobovat takový politický otřes? Někteří lidé argumentují tím, že zmíněné země jsou již z podstaty nestabilní. Jejich politická kultura je prý nedostatečně vyvinutá. Do EU byly přijaty pouhých patnáct let po pádu komunismu a ne všechny mají předchozí zkušenost s demokracií. Na rozdíl od členů EU přijatých během předchozích vln rozšíření trpí Středoevropané rozšířenou korupcí, politickým protekcionářstvím, existencí křehkých politických stran s nejasnou identitou a slabou občanskou společností.

Všechny tyto problémy byly do jisté míry skryty kvůli vnějšímu tlaku na vstup do EU a teprve nyní zcela vyplavaly na povrch. Existují však očividnější příčiny současných problémů střední Evropy. Především musela každá vláda, která úspěšně dovedla svou zemi do EU, učinit - často pod tlakem a ve spěchu - řadu nepopulárních kroků. A ačkoliv většina občanů v těchto zemích členství v EU podporovala, mnozí se domnívali, že jejich vlády zaplatily příliš vysokou cenu.

Částečně to bylo dáno tím, že EU nebyla vůči svým nejnovějším členům tak štědrá jako k novým členským zemím v minulosti. Osm z deseti nových členů mělo navíc ještě před pouhými patnácti lety státem kontrolované hospodářství, což znamenalo, že někdy bolestivým reformám nezbytným pro členství v EU předcházelo stejně bolestné období přechodu na tržní hospodářství, případně se s nimi překrývalo.

Ještě před dosažením členství v EU musely vlády všech kandidátských zemí začít přijímat opatření namířená na splnění maastrichtských kritérií do několika let, protože se noví členové v přístupových smlouvách zavázali k zavedení eura. Nejdůležitější opatření vyžadovala snížení rozpočtových schodků, mnohdy i za cenu omezení veřejných výdajů.

V České republice, Maďarsku a Polsku připadl úkol dokončit takto obtížné reformy těsně před dosažením „cílové čáry" socialistickým stranám a přinutil je zradit v očích levicových voličů svou socialistickou identitu. V důsledku toho jim jejich historické poslání přivodilo zkázu. V Polsku se krátce před vstupem rozpadl Svaz demokratické levice, zatímco čeští sociální demokraté neměli k podobnému rozštěpení daleko.

Vládnoucí koalice byly zároveň v nevýhodné pozici vůči opozičním stranám, které je napadaly, že se jim nepodařilo vyjednat dobré podmínky členství, aniž samy musely projít testem v podobě sjednání podmínek lepších.

Vládním stranám ublížila také nacionalistická rétorika středopravých stran, které opakovaně varovaly před zradou národních zájmů. Časové překrytí mezi ukončením přístupového procesu a vzrušenými diskusemi o nové evropské ústavě hrálo do karet opozici. Politická pravice v Maďarsku, Polsku a České republice varovala před možnou ztrátou suverenity, pokud by byla ústava přijata. Taková rétorika silně rezonuje v někdejších sovětských satelitech, které suverenitu opětovně získaly teprve nedávno.

Přes všechny tyto tlaky držely vládní koalice v Polsku, České republice a Maďarsku pohromadě, poněvadž historické poslání v podobě vstupu do EU fungovalo jako poklička na tlakovém hrnci. Řešení konfliktů mezi koaličními stranami i uvnitř jednotlivých vládních stran bylo odloženo na období po oficiálním vstupu do EU.

Nebylo tedy překvapením, že vstup do unie rozvázal politikům ruce a konflikty vystoupily do popředí. Polský premiér Leszek Miller odstoupil den po oficiálním přijetí jeho země do EU. Český premiér Vladimír Špidla byl vlastní stranou donucen rezignovat o několik týdnů později. Maďarský předseda vlády Péter Medgyessy byl odstaven koncem srpna.

Ušetřena nezůstala ani středopravá slovenská vláda. Ta si předsevzala nejen splnění kritérií pro členství v EU, ale i prosazení dalších bolestných reforem. Pohodlná role kritiky vlády tak pro změnu spadla do náruče levicovým populistům. Slovenská vláda je stále u moci, ale ztratila většinu a mohla by brzy padnout.

V Polsku, Maďarsku a České republice nyní budeme svědky období nestoudného populismu. Vládní koalice byly rekonstruovány a u kormidla se objevily nové tváře. Hlavním cílem nových premiérů a ministrů je znovu získat svým stranám popularitu. Vládní koalice si konečně mohou alespoň načas dopřát „luxus" populismu, který opoziční strany používaly v posledních několika letech jako hlavní zbraň. Ti, kdo doufali v další postup hospodářských reforem ve střední Evropě, si budou muset počkat.