Evropský parlament tento měsíc přijal rezoluci o Afghánistánu, která by mohla připravit cestu pro nový a méně předpojatý přístup ke strategiím boje proti omamným látkám po celém světě. Rezoluce vyzývá účastníky konference dárců, jež má proběhnout na konci ledna v Londýně, aby „vzali v úvahu návrh na koncesovanou produkci opia pro lékařské účely, jaká už byla povolena řadě zemí.“

Tento návrh původně vzešel loni v září na semináři v Kábulu od nezávislé organizace Senlis Council se sídlem v Paříži. Text předložený Evropskými liberálními demokraty, s podporou prakticky všech politických uskupení v Evropském parlamentu, je revoluční nejen proto, že jde proti konvenčnímu myšlení, ale rovněž proto, že záležitost povznáší nad ustrnulou realitu „války proti drogám“. V Afghánistánu se ona takzvaná válka v zásadě zakládá na vymycování polí a na projektech alternativního živobytí, jež dosáhly jen chabých výsledků. Nový postoj Evropského parlamentu se může, doufám, stát znamením začátku radikálního politického posunu všech, kdo se podílí na rekonstrukci Afghánistánu.

Podle Úřadu pro drogy a kriminalitu Organizace spojených národů Afghánistán navzdory soustředěnému úsilí o vymycování a nahrazování plodin v roce 2005 vyprodukoval 87% celosvětového opia, tedy zhruba 4,1 tuny; to představuje 2,7 miliardy dolarů nelegálních zisků, což tvoří zhruba 52% HDP země. Zpráva Afghanistan Opium Survey 2005, vydaná loni v listopadu, odhaduje, že celková hodnota tohoto opia, jakmile se přemění na heroin a distribuuje do celého světa, může činit více než 40 miliard dolarů.

V Afghánistánu navíc v posledních letech rostou továrny a laboratoře zpracovávající opium na heroin jako houby po dešti a jen loni dokázaly vyrobit 420 tun drogy. Nárůst domácí produkce heroinu přinesl obrovské oživení na místním trhu s drogami, což vyvolává obavy z šíření HIV/AIDS v zemi se slabou infrastrukturou a neexistujícím zdravotnictvím.

Dále platí, že trasy používané vývozními konvoji se už neomezují jen na nechvalně proslulou „zlatou stezku“ přes Pákistán a Írán, ale rozšířily se a využívají průchodů skrze bývalé sovětské republiky, jako je Tádžikistán, Uzbekistán a Turkmenistán. To přispívá k prohlubování nestability v už beztak nestálých politických poměrech.

Mezinárodní protidrogovou politiku v současnosti ovládá tlak na rychlé a viditelné výsledky. Vymycování a projekty alternativního živobytí postihují ovšem zejména nejnižší patra řetězce přidané hodnoty, zemědělce, kteří nemají žádný skutečný vliv na ty ve vyšších patrech, jako jsou velcí majitelé půdy a místní překupníci, o mimořádně mocných drogových králích a mezinárodních kartelech a mafiích ani nemluvě. Pro většinu zemědělců bez vlastní půdy je těžké přejít na jinou úrodu, vzhledem k tomu, jak hluboce vězí v nezákonném opiovém trhu, který je bez ptaní vydává na milost drogovým překupníkům, již jim zajišťují přístup k finančním zdrojům a odbytové možnosti.

Důsledek tohoto stavu podrobně popisuje zpráva Pozorovatelské mise Evropské unie pro dohled nad volbami, kterou jsem loni v prosinci představila v Kábulu: Afghánistánu hrozí riziko, že se stane „rentiérským“ státem se snadným přístupem ke zdrojům, které svědčí korupci v celém politickém systému, financují ilegální ozbrojené skupiny a podněcují regionální destabilizaci. Nezákonné afghánské sítě, kopírující známé postupy, jež organizovaný zločin v ostatních částech světa úspěšně využívá už celá desetiletí, jsou mobilní a vynalézavé a dokáží se zapojit do řady legálních ekonomických aktivit, aby se udržely.

To by mohlo Afghánistán přivést do situace, odkud není návratu: může dojít k proměně v narkostát, který se vzdaluje jakékoli podobě právního řádu a odtrhává se od křehké společenské smlouvy s vlastními občany, již začal budovat. Barnett Rubin z Newyorské univerzity, expert na afghánskou společnost, to vyjádřil těmito slovy: „Afghánistán nelze stabilizovat, dokud bude nejdynamičtější sektor jeho hospodářství nezákonný, avšak ani tehdy, dojde-li ke zničení více než poloviny jeho ekonomiky.“

Co je tedy třeba udělat?

Vzhledem k závažnosti hrozby, již ilegální drogová ekonomika představuje pro stabilitu a demokracii v Afghánistánu, musíme začít o problematice přemýšlet s ohledem na regulované pěstování máku pro lékařské účely, obzvlášť pro výrobu analgetik, za aktivní účasti dárcovských zemí a samotné OSN. Vskutku, OSN odhaduje, že pouhých šest zemí předepisuje 78% celkové legální produkce opiátů, což svědčí o nedostatku analgetik s opiovým základem v mnoha ze 185 zbývajících členských států OSN. Potenciální legální poptávka je tedy obrovská.

OSN navíc odhaduje, že v zemích, kde chybí zdravotnické soustavy nebo kde jsou chatrné, žije 45 milionů lidí s HIV/AIDS a že se v rozvojovém světě v příštích 20 letech objeví 10 milionů nových případů rakoviny. Z těchto odhadů, společně s dalšími potřebami chudých zemí v okamžicích, kdy udeří přírodní katastrofy, vyplývá, že potenciální legální poptávka po lékařských opiátech je ještě vyšší.

Světový nedostatek „lékařského“ opia by vyřešil nárůst jeho produkce. Ten by také afghánským rolníkům, již mák pěstují navzdory násilnému vymycování úrody a pobídkám ke změně plodiny, zajistil alternativu, která se řídí zákonem a která by po jistém čase mohla postihnout obchod s heroinem.

Vlády, mezinárodní organizace a jedinci, kteří se zúčastní londýnské konference, nesmí výzvu Evropského parlamentu zavrhnout, neboť ta nabízí mnohem uskutečnitelnější strategii podpory budoucnosti Afghánistánu, než jaké dovolují současné protidrogové politiky.