Když nás v Kalkatě oslovilo nějaké mladší dítě a chtělo se zapojit do hry, jíž jsme se s kamarády bavili, dovolili jsme mu to, ale nejdřív jsme zašeptali slova elé belé jeden druhému do ucha. Elé belé je účastník hry, který si myslí, že je součástí dění, ale ve skutečnosti pouze dělá prázdné pohyby. Všichni jsme věděli, že branka, kterou vstřelil, nebyla skutečným gólem.

V dětském věku bylo ovládnutí krutého umění elé belé velmi důležité. Když se objevilo nové dítě doprovázené svou oddaně milující matkou, dokázali jsme si pouhým pohledem sdělit, že přicházející dítě bude elé belé.

Technika elé belé vzkvétá i ve světě dospělých. Každý si dokáže vybavit nějakou situaci kolektivního rozhodování - konkurzní komisi, skupinu pro přípravu předpisů - kde někteří členové byli elé belé. Všichni jsme někdy byli elé belé , a ani o tom nemusíme vědět.

Co platí o dětech a dospělých, je pravda i o mezinárodních institucích. Organizace, jejichž oficiálním posláním je zapojovat všechny národy do rozhodovacích procesů, často ovládají malé skupiny mocných národů, zatímco ostatní jen prázdně předstírají účast. Světová obchodní organizace (WTO), jež údajně ctí princip jedna země jeden hlas, ve skutečnosti jedná podle programu sestaveného v zákulisí malou skupinou národů.

Je dnes běžným postupem, že mezinárodní organizace publikují zprávu, která má dávat prostor všem ,,akcionářům" a odrážet jejich názory. Rozpracovaná zpráva tedy bývá obvykle zveřejněna na nějaké webové stránce a přijímají se návrhy od kohokoli - neziskových organizací, odborů i jiných organizací občanské společnosti. To posiluje pocit spoluúčasti. Jak mě ovšem informoval přítel zběhlý v těchto záležitostech, zásadou je nakonec všechny došlé komentáře ignorovat a sepsat zprávu, jako by žádná webová stránka ani spoluúčast neexistovaly.

Ve stále větší míře svoboda vyjadřování nemá vliv na chování vlád a ani je neomezuje. Jen uvažme Spojené státy. Lidé svobodně vyjádřili své mínění - v tisku, televizi, internetových diskusích - ohledně Georgem Bushem plánované války proti Iráku. Nikdy v minulosti nevznikla tak silná opozice proti válce před jejím započetím. A přesto se invaze uskutečnila. Totéž platí i pro Británii a Austrálii, kde veřejná opozice proti válce neznamenala víc než nic.

Část toho, co se stalo - či spíše nestalo - je hodná obdivu: neprojevily se téměř žádné snahy umlčet kritiku vlády, jak se děje v Číně a mnoha jiných diktátorských zemích. Největší světové demokracie - USA, Indie, Británie a další - jsou ovšem stále zběhlejší v tom, jak nedovolit svobodně projeveným názorům, aby omezovaly jednání vlády. Současná válka v Iráku je toho zřejmě nejsilnějším důkazem.

Necháme-li stranou nemorálnost této války - a nemorální válka to je - chtěl bych přivést pozornost ke stále větší schopnosti a tendenci demokracií ,,vypořádat se" s veřejným míněním (tedy neutralizovat jej). Demokracie přijaly strategii elé belé : nechme lidi domnívat se, že jejich mínění má nějakou váhu, že se podílejí na rozhodování svého národa, ale držme je mimo skutečnou hru.

Jak demokracie vyspívají, jsou stále zkušenější v řízení veřejného mínění a v mnoha případech i v jeho tvarování. Vždy, když se Hans Blix vyjádřil k iráckým inspekcím OSN, které řídil, členové Bushovy administrativy parafrázovali Blixova slova. Jejich formulace jemně pozměňovaly Blixovy výroky, aby vyhovovaly americkým válečným argumentům. Doufali, že opakování upravených výroků jim zajistí posun veřejného mínění na válečnou stranu.

Může být těžké svrhnout totalitní režim a uspořádat volby, ale ještě těžším úkolem je dotáhnout to od voleb k zavedení skutečné demokracie. Pro lidi zvyklé žít v totalitním státě není snadné se naučit, co znamená spoluúčast. Odtud tedy všeobecné přesvědčení, že demokracie zraje jako víno a kvalitu získává časem.

To může být pravda, ovšem toto vyspívání má i svůj háček. Jak se občané v demokratickém zřízení postupně učí zapojovat se do dění, demokratické vlády se postupně učí, jak navzdory účasti občanů prosadit svou.

Nemá cenu skrývat, že občanská spoluúčast velmi často slouží jako legitimizace podvodu. Musíme tento problém pojmenovat a postavit se mu, abychom zavedeným demokraciím nedovolili zakrnět a novým pomohli dosáhnout vyšší účinnosti. Neboť nechávat národy a společenství žít s pocitem opomíjených lidí bez vlastního hlasu je nejen morálním zlem, ale jde o recept na frustraci, vztek a terorismus.