The World in Words
Čínská hrozba pro Rusko
Andrei Piontkovsky
|
|
|
|
Rusko a Čína minulý týden pořádaly vojenské manévry za přítomnosti ruského prezidenta Vladimíra Putina i čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa. Nové strategické spojenectví mezi těmito zeměmi ale není pravděpodobné, poněvadž právě Čína představuje pro Rusko největší strategickou výzvu, přestože mnozí v Kremlu jsou při svém rachocení zbraněmi před Amerikou a Západem k této skutečnosti zřejmě slepí.
Čína oficiálně považuje několik regionů na ruském Dálném východě za oblasti, které jsou od ní jen odtržené. Čínské územní nároky vůči Rusku jsou často zmiňované v čínských učebnicích zeměpisu pro základní školy, které řadu ruských regionů na Dálném východě zakreslují uvnitř čínských hranic.
To je v souladu s čínskou strategickou koncepcí „životního prostoru,“ která zahrnuje všechny sféry strategických aktivit státu na zemi, na moři, pod vodou, ve vzduchu i ve vesmíru. Rozsah „životního prostoru“ určují hospodářské, vědecké, technické, společenské a vojenské schopnosti země, tedy v zásadě její „celková moc“. Podle čínských teoretiků se „životní prostor“ velmocí rozpíná daleko za hranice státu, kdežto u slabých zemí se omezuje na strategické hranice, které ne vždy odpovídají hranicím území státu.
Čína má dnes územní nároky vůči 11 ze svých 24 sousedů, vedle Ruska mimo jiné vůči Indii, Japonsku, Vietnamu a Filipínám. Významným faktorem čínských vztahů se všemi těmito zeměmi bylo a zůstává potenciální nasazení vojenské síly.
V září 2006 čínská Lidová osvobozenecká armáda provedla bezprecedentně rozsáhlé 10denní cvičení, které zahrnovalo šenjangský a pekingský vojenský okres, dva nejsilnější ze sedmi vojenských okresů Číny. Šenjangský okres přiléhá k dalekovýchodní oblasti ruských ozbrojených sil a pekingský okres hraničí s ruskou sibiřskou vojenskou oblastí. Během cvičení postoupily šenjangské jednotky 1 000 kilometrů do pekingského okresu, kde vstoupily do společných válečných her.
Vojenským pozorovatelům se pekingsko-šenjangská cvičení jevila jako výcvik pro případ útočné operace proti Rusku, protože cvičení v takovém rozsahu se provádějí pouze v poslední fázi mnohaletého programu k přípravě vojsk na provedení konkrétních strategických a operačních plánů. Geografické zasazení cvičení a útočná podstata prováděných úkolů ponechávají málo prostoru pro pochyby, že do role „potenciálního protivníka“ bylo obsazeno Rusko. Taková demonstrace síly je prastarou, tradiční čínskou politickou technikou.
Je paradoxní, že tato cvičení proběhla v období, kdy se bilaterální politické a ekonomické vazby na povrchu zdály být na nejvyšším bodě. Rusko má v čínských geopolitických kalkulacích významné místo jako dodavatel moderní výzbroje a zdrojů energie potřebných k pokračování modernizace. Číňané tedy dělají vše pro to, aby v Rusku posílili své ekonomické a politické postavení a vtáhli Rusko do své sféry vlivu.
A Číně se to daří, především vytrvalým upevňováním Putinovy protiamerické a protizápadní agendy. Třebaže pekingsko-šenjangské cvičení mělo ruským lídrům naznačit, že čínské záměry vůči Rusku nemusejí být vždy vlídné, ruské politické ani vojenské vedení zřejmě nepociťuje žádnou hrozbu; ba právě naopak, nadále Číňanům prodávají vyspělé zbraně.
Současný diplomatický sklon Ruska skutečně jde zřetelně proti jeho vlastním dlouhodobým zájmům v oblasti národní bezpečnosti. Čína nikdy nebude mít zájem na hospodářské a politické modernizaci Ruska, neboť dává přednost tomu, aby Rusko zůstávalo zdrojem nerostných a energetických zdrojů a obrovským „strategickým týlem“ v jejím rýsujícím se zpochybnění Spojených států. Obdobně platí, že Organizace šanghajské spolupráce (OŠS), která právě ukončila své výroční zasedání, je v čínských očích nástrojem regionální politiky, který pomáhá posílit čínský vliv a kontrolu nad přírodními zdroji střední Asie na úkor Ruska.
Žádný stát neohrožuje Čínské pozemní hranice. Čína dokáže své domácí problémy jako separatismus vyřešit sama. Čína je vojensky soběstačná a vojenskou spolupráci v rámci OŠS potřebuje jedině proto, aby si uvolnila ruce, kdyby snad vznikl konflikt, který by poškozoval její zájmy.
Konflikt mezi Ruskem a Čínou je ve skutečnosti možný právě ve střední Asii, vzhledem ke zřetelným odlišnostem v ekonomických a politických zájmech obou zemí v tomto regionu. Vedle kontroly energetických dodávek z oblasti se potenciální příčinou konfliktu stává voda, vzhledem k jejímu vážnému nedostatku v Číně. Avšak zatímco Číňané si tyto eventuality jasně uvědomují a připravují se na to, jak se k nim diplomaticky a vojensky postavit, Kreml zůstává krátkozrace posedlý klamnou hrozbou Ameriky.
Takže zatímco Kreml sní o opětovném nastolení dominance nad územím, jež Rusové označují za „blízké zahraničí“ (Ukrajina, Bělorusko, pobaltské země a další postsovětské státy), Čína čím dál větší měrou považuje za své „blízké zahraničí“ Rusko. Procitne konečně Kreml a pochopí to?
Před třiceti lety Richard Nixon a Mao Ce-tung obrátili světovou politiku vzhůru nohama, když si Amerika i Čína uvědomily, že Sovětský svaz je větší hrozbou než tyto dva státy sobě navzájem. Vladimír Putin potřebuje svůj vlastní „nixonovský okamžik“. Znepřátelovat si Západ je pošetilá strategie, když největší dlouhodobá hrozba pro Rusko přichází z východu.
Andrej Piontkovskij je výkonným ředitelem moskevského Centra pro strategická studia.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Andrei Piontkovsky or return to our home page.
|
|
