MADRID – Ještě dva dny poté, co severokorejský vůdce Kim Čong-il zemřel ve vlaku ve své zemi, jihokorejské úřady o jeho smrti stále nic nevěděly. Také američtí činitelé byli zjevně na rozpacích; ministerstvo zahraničí zpočátku pouze vzalo na vědomí, že se tiskové zprávy o Kimově smrti zmínily.

Neschopnost jihokorejských a amerických zpravodajských služeb zachytit jakýkoliv signál o tom, co se stalo, svědčí nejen o neprůhlednosti severokorejského režimu, ale i o jejich vlastních nedostatcích. Americká letadla a satelity sledují Severní Koreu dnem i nocí a hranici mezi oběma Koreami pokrývá nejcitlivější technika pro sběr zpravodajských dat. Přesto víme o této zemi velmi málo – veškeré klíčové informace se totiž omezují na malou skupinku vůdců posedlých utajováním.

Změna ve vedení přichází v nejhorší možnou dobu. Jak známo, čínští představitelé doufali, že Kim Čong-il bude žít dost dlouho na to, aby stihl získat mezi různými frakcemi v zemi dostatečnou podporu pro nástupnictví svého syna Kim Čong-una.

Všechny symbolické atributy moci – v podobě oficiální pozice během smutečních obřadů, předsednictví v Ústřední vojenské komisi i převzetí nejvyššího postu ve vládní straně – přešly na Kim Čong-una pozoruhodně rychle. Ani tyto formální znaky však neusnadní proces přebírání moci ještě ne třicetiletým mužem ve společnosti, kde si obrovskou moc ponechávají ostřílení vojenští pohlaváři.

Hospodářská situace, která je stále velmi prekérní, neboť mnoho lidí nemá daleko k hladovění, představuje další klíčový problém. Skutečný stav dostatečně ilustrují dva příklady: cena rýže se za posledních dvacet let ztrojnásobila, zatímco spotřeba elektřiny o dvě třetiny klesla.

Já osobně mám Severní Koreu, kterou jsem navštívil téměř před deseti lety, v paměti jako chudou a depresivní zemi. Hlavní město Pchjongjang bylo tehdy tmavé a vylidněné –osvětlovala ho jen kolona převážející nás z hotelu pro oficiální hosty do opery, a za námi se ulice opět halily do tmy. Když do sálu vstoupil Kim Čong-il, vítali ho diváci se stejným zanícením, jaké před nedávnem charakterizovalo veřejný smutek po jeho smrti.

Moje cesta se uskutečnila v dubnu 2002, což byla dosti optimistická doba. Evropská unie se krátce předtím připojila k dohodě vzniklé z popudu obou Korejí a USA v rámci programu Organizace pro korejský energetický rozvoj, jejímž cílem bylo přesvědčit Severní Koreu, aby zmrazila a později zlikvidovala svůj jaderný program. Výměnou za to měly být v zemi vybudovány dva lehkovodní jaderné reaktory, které by vyráběly elektrickou energii, a až do zahájení provozu prvního reaktoru měla Severní Korea dostávat 500 000 tun ropy ročně. EU navíc zahájila rozsáhlý projekt humanitární pomoci. Rozhovory s Kim Čong-ilem a jeho spolupracovníky se jevily jako slibné.

Dohoda bohužel nevydržela dlouho. V roce 2003 odstoupila Severní Korea od Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Od toho okamžiku byl veškerý optimismus tentam až do chvíle, kdy byly znovu navázány kontakty ve složitém formátu šestistranných rozhovorů (za účasti Číny, Ruska, USA, Japonska a obou Korejí), které s většími či menšími úspěchy pokračovaly až do konce roku 2007. Od námořních incidentů v letech 2009 a 2010, při nichž severokorejské jednotky napadly jihokorejská aktiva, však mezi oběma stranami neexistuje prakticky žádný kontakt.

Vzhledem k chování Severní Koreje v posledním desetiletí zvyšuje náhlá změna ve vedení hrozbu nečekaných incidentů. Aby se toto riziko omezilo, je nezbytné udržovat co nejprůhlednější vztahy s Čínou. Je to právě Čína, kdo má se Severní Koreou nejpřímější kontakt a kdo by mohl nejúčinněji urychlit obnovení šestistranných rozhovorů.

Čína si uvědomuje, že Severní Korea nemůže v současné podobě pokračovat, a byla by ráda, kdyby severokorejští vůdci transformovali ekonomiku bez výrazných politických změn. Je něco takového možné? A lze to udělat natolik rychle, aby se zvýšila důvěra ostatních regionálních hráčů, že vývoj země bude předvídatelný?

Podle Číny se problémy posuzují s ohledem na dějiny země a z hlediska domácí politiky – o to více, oč blíže u jejích hranic se daný problém nachází. Podle Západu a zejména podle USA by měl mít každý problém řešení v určitém ohraničeném časovém období. Zatímco USA problém „rozpitvají“ a snaží se na každou část nalézt řešení, Čína přistupuje k politickým problémům beze spěchu, jako k vleklému procesu, který nemusí žádné řešení mít.

Kromě šestistranných rozhovorů je nutné vytvořit rámec, z něhož by mohl vzejít kooperativní dialog mezi USA a Čínou. V případě Koreji – jak připomíná Christopher Hill, jeden z nejefektivnějších amerických vyjednavačů o těchto otázkách – by měly dát USA jasně najevo, že žádné možné řešení pro rozdělený poloostrov by pro Čínu neznamenalo strategickou porážku. Po příměří, které v roce 1953 skončilo korejskou válkou, byla jako hranice přítomnosti amerických jednotek stanovena 38. rovnoběžka; neměli bychom zapomínat, jak byla tato válka pro Čínu důležitá.

Takový přístup by mohl být jedním ze způsobů, jak stabilizovat region během současného období zvýšené nejistoty. Možná existují i další způsoby. Pokračující otevírání se Barmy (Myanmaru) světu ukazuje, že potenciálně významnou politickou změnu nemusí doprovázet regionální nestabilita. V případě Severní Koreje, kde jsou ve hře jaderné zbraně, si to ani nemůžeme dovolit.