The World in Words
Krátký pochod populismu ve střední Evropě
Jiří Pehe
|
|
|
|
Novými členskými zeměmi Evropské unie ve střední Evropě obchází strašidlo – strašidlo populistického nacionalismu. Strana Právo a spravedlnost (PiS) právě vyhrála parlamentní i prezidentské volby v Polsku, zatímco populistické a nacionalistické politické síly by mohly příští rok nabýt vrchu ve volbách v Maďarsku, České republice a na Slovensku.
Jde o závažný vývoj. Patnáct let byla střední Evropa příkladným studentem demokratizace. Nyní by podle bývalého českého prezidenta Václava Havla mohl tento region zabřednout do „mírného dusna“. Dokonce i Havlův nástupce Václav Klaus brojí proti multikulturalismu a úpadku tradičního evropského národního státu. Co se stalo?
Paradoxně je součástí problému sama EU – ač je vnímána jako záruka stability a pokroku. Země, které v loňském roce vstoupily do EU, prošly na základě lákavého příslibu členství 15 lety sociálních, hospodářských, právních a politických změn, jejichž rozsah neměl v moderních evropských dějinách obdoby. Došlo k rychlé modernizaci veřejných institucí, zavedení politické demokracie a vytvoření standardní tržní ekonomiky. Obyčejní lidé se však ocitli pod obrovským tlakem, aby se rychle a někdy i bolestně přizpůsobili.
Dokud členství v EU zůstávalo pouhým cílem, mělo na politické elity v regionu ukázňující vliv. Dnes se zdá, že příslib členství v EU byl jako nástroj prosazování reforem účinnější než členství samotné: uchazečství poskytovalo EU oproti členství mnohem silnější politické páky.
Jistě, Polsko, Česká republika, Maďarsko a Slovensko správně pokládaly vstup do EU za akt politické emancipace a začaly se prosazovat jako rovnocenní političtí partneři. Politické strany, které dovedly své země do EU, se současně dostaly pod tlak, protože byly spojovány s bolestnými reformami.
Tím vznikl prostor pro politiky s jednoduchým poselstvím: naše země už mají dost západního poručnictví a utahování opasků; nastal čas vrátit se k našim národním hodnotám a zájmům. Někteří již před vstupem do EU varovali, že by jejich stát mohl ztratit identitu. Prezident Klaus například uvedl, že Česká republika by se mohla „v EU rozpustit jako kostka cukru v šálku kávy“.
Tomáš G. Masaryk, první prezident Československa po jeho vzniku v roce 1918, říkával, že jeho země je demokracií, leč „zatím bez demokratů“. Havel argumentuje v podobných intencích, když varuje před rýsujícím se nebezpečím nacionalismu a populismu v regionu.
Podle jeho názoru byly zakořeněné „staré“ vzorce politického chování (z nichž některé představují odkaz předkomunistické éry) načas zatlačeny do pozadí vlnou prozápadního občanského liberalismu, jenž následoval po pádu komunismu v regionu. Nyní se staré vzorce politického chování vracejí do popředí.
Existují však také důkazy, že Havel má pravdu, když tvrdí, že opětovný nástup těchto vzorců lze pokládat za pouhou „kocovinu“ po 15 letech trvalých – a často traumatických – reforem. Na rozdíl od období před druhou světovou válkou, kdy bylo demokratizační úsilí podkopáno vzestupem autoritářského režimu v Německu, jsou dnes země v regionu plně začleněny do sítě vysoce stabilních západních demokracií. Pokusy politických stran přiživovat se na nacionalismu, xenofobii a populismu záhy narazí na limity stanovené EU a dalšími mezinárodními organizacemi.
Například sliby strany PiS, že znovu zavede trest smrti a vrátí Polsko ke konzervativním křesťanským kořenům, porušují standardy EU a Rady Evropy. Lze se značnou mírou jistoty předpovědět, že polská „čtvrtá republika“, kterou by PiS ráda vybudovala, se bude muset vejít do úzkých mantinelů, které jsou v Evropě vyhrazeny pro spasitelské vize a „křesťanský fundamentalismus“.
Totéž platí o Klausově nacionalismu; ten sice možná hraje na populární strunu českého provincialismu, ale i kdyby parlamentní volby v příštím roce vyhrála Klausem založená Občanská demokratická strana, členství v EU utlumí nacionalistické ambice. Levicoví populisté na Slovensku, reprezentovaní stranou Smer Roberta Fica, která před volbami plánovanými na příští rok vede v průzkumech veřejného mínění, s největší pravděpodobností dospějí k témuž závěru.
Strana Fidesz Viktora Orbána, jež by na jaře mohla zvítězit v maďarských volbách, představuje obzvláště poučný příklad. V polovině devadesátých let, než se stala vládnoucí stranou, se otevřeně podbízela nacionalistickým a populistickým sentimentům, aby získala hlasy. Když však její vládu v roce 2002 střídala současná garnitura vedená socialisty, vyznívala bilance Fideszu spíše proevropsky.
Jinými slovy by populisticko-nacionalistické síly sice příští rok mohly docela dobře zaznamenat další zisky – a dokonce se jako PiS spojit s krajně pravicovými stranami, aby získaly podporu pro svou politiku –, ale je nepravděpodobné, že se střední Evropa vrátí ke zhoubnému nacionalismu, jímž byla kdysi nechvalně proslulá. Havel má pravdu, že region po své politické kocovině opět vystřízliví. Ale jak už to u skutečných kocovin bývá, nebude to pěkný pohled.
Jiří Pehe, někdejší hlavní politický poradce bývalého českého prezidenta Václava Havla, je politickým analytikem a ředitelem Newyorské univerzity v Praze.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Jiří Pehe or return to our home page.
|
|
