HAIFA – Navzdory nadějím mnoha lidí neznamenal konec druhé světové války a šok z nacistických zvěrstev konec válčení a genocid. Poválečná desetiletí byla naopak plná krvavých konfliktů, při nichž byly vyvražděny celé populační skupiny. Vzpomeňme na občanskou válku v Angole, masakr milionů Kambodžanů Rudými Khmery, kmenové války ve Rwandě, krvavý rozpad Jugoslávie nebo vyhlazení křesťanů v jižním Súdánu. Stejně tak bychom neměli zapomenout na stalinistické zločiny proti národům bývalého sovětského impéria.

Přesto je na holocaustu cosi jedinečného – cosi, co přimělo Organizaci spojených národů, aby si ho vybrala a věnovala vzpomínce na něj speciální den. Rozdíl nespočívá pouze v závratném počtu obětí a ve zběsilosti, s níž byl tento zločin vykonán, ale i v absenci motivů, které obvykle nalézáme u jiných masakrů a genocid.

Nacisté nezabíjeli Židy, protože chtěli získat jejich území – Židé žádné neměli –, ani proto, že Židé vyznávali znepřátelenou náboženskou víru – nacisté a jejich přisluhovači byli ateisté a nepřátelé veškerého náboženství. V ještě menší míře zabíjeli nacisté Židy kvůli jejich ideologické odlišnosti – Židé neměli žádnou specificky „židovskou“ ideologii. Stejně tak nevyhladili nacisté Židy, aby získali jejich majetek – většina Židů byla chudá a ti, kdo něco vlastnili, by se pravděpodobně byli rádi svého majetku vzdali, aby se zachránili.

Nacisté na Židy pohlíželi jako na kmen „mikrobů“ a právě z toho důvodu je chtěli tak brutálně a systematicky zničit. Holocaust se zrodil z absurdního a halucinačního mechanismu, jenž spojoval Židy se smyšlenou hodící se hrozbou, což dalo vzniknout vyšinuté, planoucí a iracionální nenávisti. Tato nenávist nevymizela s nacismem a ještě stále – 65 let po osvobození Osvětimi – dokáže probleskovat v hrůzyplných podobách.

Svět proto musí být ostražitý, aby se tato nenávist znovu neprobudila a nezaměřila se proti Židům nebo jiným národům. Zejména vedoucí izraelští představitelé se snažili a snaží posílit obranu proti antisemitismu, který ve světě stále přetrvává. Proto se pokusili získat politickou podporu proti jaderným ambicím Íránu, který periodicky Izrael ohrožuje a příležitostně vyjadřuje touhu vymazat tuto zemi ze zemského povrchu.

Írán není nacistické Německo. Jeho politický režim, jeho ideologie i jeho vojenský a ekonomický potenciál se od hitlerovského Německa velmi liší. Moderní Izrael se také nepodobá slabým židovským komunitám roztroušeným v minulosti po celé Evropě.

Íránští vládci se přesto postavili do bizarní a totální opozice vůči samotné existenci Izraele a zaujali přístup, který muže oživit týž hanebný mechanismus, jenž vedl ke genocidní nenávisti holocaustu. Získá-li Írán jaderné zbraně, může ho stejně jako předtím nacistické Německo zachvátit vražedné šílenství, které bude Izraeli hrozit katastrofou.

Co lze učinit, aby k tomu nedošlo? Sankce proti Íránu ze strany mezinárodního společenství nezaručují, že se vedoucí představitele této země podaří přesvědčit, aby upustili od vývoje jaderných zbraní. A jakýkoliv pokus zničit jaderný potenciál Íránu vojenskou cestou by mohl zaplést Izrael do vleklého a vyčerpávajícího boje, jenž by mohl sjednotit nepřátele židovského státu. Bezútěšnost těchto alternativ vedla mnohé experty k přesvědčení, že nejlepší a nejmorálnější cestou k neutralizaci íránské hrozby by bylo pro Izrael podepsání mírové smlouvy s Palestinci.

V dubnu během veřejné modlitby v Ramalláhu přednesl palestinský ministr náboženství Mahmúd Habáš projev, který vzbuzuje naděje ve stoupencích tohoto řešení. Před televizními kamerami a za přítomnosti nejvyššího vedení palestinské samosprávy pranýřoval vměšování se Íránu do izraelsko-palestinského konfliktu.

V podstatě Íráncům adresoval toto: „Proč do tohoto konfliktu vstupujete? Nepotřebujeme vaši ochranu ani vaši podporu. Místo abyste nám a Izraelcům pomohli dospět k řešení přijatelnému pro všechny – tedy ke dvěma státům pro dva národy –, děláte vše pro to, abyste konflikt zhoršili. Kvůli vlastnímu prospěchu, který nemá s naším bojem nic společného, podněcujete extremismus Hamásu, čímž provokujete násilnou reakci Izraele, zhoršujete naše utrpení a odsouváte řešení, které si všichni přejeme. Ani jeden íránský voják nikdy neprolil za náš národ krev, jako ji prolili egyptští a jordánští vojáci, a přesto jejich vlády později podepsaly mírovou smlouvu s Izraelem.“

Palestinské vedení ví, že pokud někdy Írán zahájí jaderný útok proti Izraeli, bude strašlivě trpět i jeho lid. Mír mezi Izraelem a Palestinci by naopak mohl neutralizovat jed íránské nenávisti a zlomit halucinační politický mechanismus, který ztotožňuje Izrael s absolutním zlem – s „malým satanem“, který by měl být za každou cenu zničen.

Ukončení izraelsko-palestinského konfliktu by bylo mnohem účinnější než jakýkoliv vojenský podnik. Sjednocená fronta Izraelců a Palestinců by mohla dotlačit íránský lid, jenž donedávna udržoval se židovským státem dobré vztahy, až ke vzpouře proti bláznovství, které zjevně zachvátilo íránské nejvyšší představitele. Naproti tomu izraelská či americká vojenská akce proti Íránu by mohla situaci ještě zhoršit, čímž by se v tomto velmi citlivém koutu světa prodloužilo a prohloubilo utrpení.