JERUZALÉM – Od ztroskotání izraelsko-palestinských mírových rozhovorů v posledních dnech působení prezidenta Billa Clintona v Bílém domě nezažil Blízký východ tak frenetické tempo mírové diplomacie, jakého je svědkem dnes. V pásmu Gazy bylo mezi Izraelem a Hamásem dojednáno příměří, Izrael a Sýrie zahájili mírová vyjednávání a Izrael nabídl Libanonu šanci vyřešit otázky, které blokují bilaterální dohodu. Méně dramatické, ale přesto vytrvalé jsou mírové rozhovory mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou prezidenta Mahmúda Abbáse.

Stojí tedy Blízký východ před branami trvalého a všeobjímajícího míru? Ne tak docela.

S výjimkou rozhovorů z Annapolisu, které podle všeho nikam nevedou kvůli nesmiřitelným rozdílům zúčastněných stran v klíčových otázkách, jsou všechny ostatní mírové snahy spíše taktické než strategické. V žádné z nich zatím neexistují podmínky pro okamžitý skok z války do míru a zúčastněné strany samotné něco takového ani neočekávají.

K tomu, aby se příměří s Hamásem změnilo v předehru politických rozhovorů, by bylo zapotřebí smělého státnického přístupu. Izrael i Spojené státy však neoblomně trvají na vyloučení Hamásu z annapoliského procesu, dokud toto hnutí neuzná právo Izraele na existenci, zatímco Hamás se nevzdá své podstaty hnutí odporu jen proto, aby vstoupil do jednání, která pravděpodobně nenaplní ani minimální požadavky palestinského lidu.

Pro Izrael je příměří s Hamásem odrazem jeho zdráhavosti nechat se zatáhnout do další asymetrické války, jako byla ta, kterou svedl předloni v Libanonu, tentokrát v bočních uličkách uprchlických táborů Gazy. Ehud Olmert, obzvláště neoblíbený premiér, jehož dny v čele vlády jsou pravděpodobně sečteny, postrádá legitimitu k tomu, aby uvrhl zemi do další krvavé války, která by vzhledem k podmínkám v Gaze byla nákladná a současně nevyzpytatelná. Vedoucí představitelé Izraele se domnívají, že den zúčtování s Hamásem nadejde až ve chvíli, kdy budou podmínky pro velké vojenské měření sil zralejší.

Syrské agendě – požadující stažení Izraele ze strategicky významných Golanských výšin a evakuaci desetitisíců osadníků – brání nejen deficit legitimity na straně izraelského vedení, ale i opozice USA vůči rozhovorům. Hlavním cílem uzavření míru s Izraelem je pro Sýrii obnovení přátelských vztahů s USA, avšak americké podmínce, aby před rozhovory přestali flirtovat s terorismem, Syřané neustoupí. V podstatě lze pochybovat, zda budou s touto podmínkou vůbec někdy souhlasit. Jak uvedla syrská ministryně Buthaina Šábanová: „Žádat, aby se Sýrie zřekla Hamásu a Hizballáhu, je jako žádat, aby se Spojené státy zřekly Izraele.“

USA stojí v blízkovýchodním mírovém procesu až příliš dlouho stranou. Vůbec poprvé v dějinách svých zvláštních vztahů s Izraelem nemluví Amerika s izraelskými nepřáteli, ať už jsou to Sýrie, Írán, Hamás nebo Hizballáh. V důsledku toho si Izrael, sešikovaný k boji a konfrontovaný se sílící bouří regionálních hrozeb, musel najít vlastní cestu k rozhovorům, bez diplomatické pomoci velkého bratra.

Demarše s Libanonem, jíž americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová věnovala většinu své nedávné překvapivé návštěvy v Bejrútu, v mnohém souvisí se zoufalou snahou Ameriky oživit svou roli hlavního zprostředkovatele míru v regionu. Byl to koneckonců nevelký Katar, který zprostředkoval vnitřní urovnání v Libanonu, byl to Egypt, jenž se stal prostředníkem příměří v Gaze, a bylo to Turecko, které zprostředkovalo izraelsko-syrské rozhovory. Posun Izraele v politice vůči Sýrii, jakož i posun v politice francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho, představovaly silný vzkaz Američanům, že by si neměli nechat ujet také libanonský vlak.

Ochabující slovo Ameriky se nemůže měřit s vlivem „osy zla“ v regionu. Libanon je příliš zranitelný vůči tlakům ze Sýrie a Íránu, přičemž žádná z obou zemí nechce dopustit, aby jejich místní chráněnci zbavili Izraelce zátěže v podobě „libanonské fronty“, než se vyřeší jejich vlastní nesnáze. Stejně tak si Hizballáh nijak zvlášť nepřeje, aby konec izraelské okupace farem Šibáa na libanonské hranici podkopal jeho nárok na udržování zlověstné nezávislé vojenské síly, kterou vybudoval s íránskou a syrskou pomocí.

Z taktických tahů se však vždy mohou vyvinout strategické posuny. Mělo by se umožnit, aby se příměří v Gaze stalo zprostředkovatelem usmíření mezi Fatáhem a Hamásem, což by učinilo annapoliský proces legitimnějším a vstřícnějším. Koneckonců to nebyl nikdo jiný než mluvčí Hamásu v Gaze Saláh Bardavil, kdo definoval příměří jako „historickou příležitost pro všechny zúčastněné strany, aby žily v míru a vybudovaly budoucnost pro příští generace“.

Ani ostatní mírové fronty – libanonská, syrská a možná ani íránská – nejsou odsouzeny k trvalému nezdaru. Jejich úspěch, tak naléhavě potřebný k záchraně regionu před zkázonosnou politikou, však bude muset počkat, až do nich nová americká administrativa vpraví nezbytnou injekci vyvážené směsi realismu a idealismu, vojenské síly mírněné skutečným závazkem k diplomacii.