Začátek roku je vždy vrcholem sezony pro ekonomické prognostiky. Až na nemnoho výjimek se ekonomové z Wall Street snaží podat co nejradostnější výklad situace, jaký jen data dovolí: chtějí, aby jejich klienti kupovali akcie, a šerosvitné předpovědi jich prodají jen poskrovnu.

Teď však i obchodníci předpovídají, že americké hospodářství bude v roce 2005 slabší než loni. Souhlasím s nimi a spadám do pesimistického spektra: letošek je možná rokem, kdy začneme platit za chyby minulosti.

Největší globální ekonomickou nejistotou je cena ropy. Je jasné, že producenti ropy nedokázali předvídat růst poptávky v Číně – tolik k moudrosti a prozíravosti soukromých trhů. Jistou roli hrají i problémy na straně nabídky na Středním východě (a v Nigérii, Rusku a Venezuele), přičemž nevydařené Bushovo dobrodružství v Iráku vyvolalo další nestabilitu. Přestože ceny už z nejvyšších hodnot mírně poklesly, OPEC dal jasně najevo, že přílišnou erozi cen nehodlá dopustit.

Vysoké ceny ropy jsou pro Ameriku, Evropu, Japonsko a další země dovážející ropu zátěží. Přírůstek na americkém účtu za dovoz ropy se jen za uplynulý rok odhaduje na asi 75 miliard USD. Účinek se podobá obrovské dani, která přesouvá bohatství do zemí vyvážejících ropu.

Kdyby existovala záruka, že ceny zůstanou natrvalo třeba jen nad 40 USD za barel, rozvíjely by se alternativní zdroje energie (mimo jiné zpracování ropných břidlic). Žijeme teď ale v nejhorším z možných světů – ceny jsou tak vysoké, že poškozují světové hospodářství, ale nejistota je tak silná, že investice potřebné k jejich snížení nikdo nedělá.

Zároveň platí, že centrální bankéři po celém světě jsou naučeni zaměřovat se výhradně na inflaci. Když tedy vysoké ceny ropy ženou míru inflace vzhůru, mnozí zřejmě zareagují podle toho, co jim bylo vštěpováno. Rozvzpomenou se, jak nárůst cen ropy v 70. letech probudil strmou inflaci, a budou chtít prokázat své odhodlání to znovu nedopustit. Zvýší se úrokové míry a zpomalí jedna ekonomika za druhou.

Cesta k vyšším úrokovým mírám už byla nastoupena ve Spojených státech, kde Federální rezervní systém sází na fundamentální asymetrii trhu. V posledních třech letech byly klesající úrokové míry motorem růstu, neboť domácnosti se víc zadlužovaly, aby hradily své hypotéky, a část úspor využívaly ke spotřebě. Fed doufá, že se vše nezačne odehrávat v opačném směru – totiž že vyšší úrokové míry neztlumí spotřebu.

Doufat ale možná nestačí. Americké domácnosti jsou dnes mnohem zadluženější než před čtyřmi lety, což ještě zesiluje eventuální negativní dopady zvýšení úrokových měr. Jistě, americké hypoteční trhy domácnostem umožňují fixovat nižší úrokové míry. V ekonomice ale nic není zadarmo a právě tady může být cena obrovská: při koupi nového domu budou lidé muset platit víc a budou tedy méně ochotní a schopní si to dovolit. Ceny nemovitostí by mohly klesat, přičemž by velice pravděpodobně došlo přinejmenším ke zpomalení tempa jejich růstu. To také oslabí poptávku.

Jde o jedinou z mnoha nejistot, jimž hospodářství USA čelí. Je jasné, že část růstu v roce 2004 zajistila opatření, která v daném období – kdy to mělo význam pro předvolební politiku – povzbuzovala investice, a to na úkor roku 2005. Není ovšem zřejmé, jak velkou část.

Dále jsou tu obrovské americké fiskální a obchodní schodky, které nejenže ohrožují prosperitu budoucích amerických generací, ale představují také brzdu dnešního hospodářství USA. (O výši obchodního schodku se snižuje celková poptávka.) Proslulý výrok jednoho z mých předchůdců na postu předsedy Rady ekonomických poradců, Herba Steina, praví: „Jestliže něco nemůže trvat navždy, pak ani nebude.“ Nikdo ale neví jak a kdy to všechno skončí.

Prezident Bush naznačil záměr utratit politický kapitál, který získal ve volbách; problém je ale v tom, že se podle všeho chystá utratit i americký hospodářský kapitál. Mezi jeho sliby patří částečná privatizace sociálního zabezpečení a proměna dřívějších daňových škrtů v trvalé, což v případě přijetí vyžene schodky do rekordních výšek. Co přesně to udělá s obchodní důvěrou a peněžními trhy, nemůže nikdo vědět, ale hezké to nebude.

Je tudíž velice pravděpodobné další oslabování dolaru, což dále podkope ekonomiky Evropy a Japonska. A nejde o situaci s nulovým součtem, kdy by se americké zisky rovnaly evropským ztrátám: nejistota poškozuje investice na obou březích Atlantiku, a pokud nedostatek důvěry v dolar vyvolá ústup od amerických akcií a dluhopisů, americké hospodářství by mohlo dále oslabit.

Evropa si konečně začíná uvědomovat své problémy s makroekonomickými institucemi, obzvlášť s paktem stability, který omezuje využívání fiskální politiky, a centrální bankou, která se zaměřuje pouze na inflaci, nikoliv na zaměstnanost či růst. Je však značně pravděpodobné, že reformy nepřijdou dostatečně rychle, aby hospodářství pozvedly ještě v roce 2005.

Světlý bod na obzoru představuje Čína – a Asie vůbec. Na jistotu je snad ještě příliš brzy, ale vyhlídky na zkrocení přílišné nevázanosti, již jsme sledovali před rokem, se zdají být dobré, což hodnoty tempa hospodářského růstu přivádí na udržitelnou úroveň, kterou by většina ostatních zemí mohla závidět.

Ostatní velké světové ekonomiky naopak v příštích dvanácti měsících zřejmě nezačnou podávat výkony odpovídající jejich potenciálu. Všechny uvízly mezi potížemi současnosti a chybami minulosti: v Evropě mezi institucemi vytvořenými tak, aby bránily inflaci, zatímco skutečným problémem je růst a zaměstnanost; v Americe mezi masivním zadlužením domácností i vlády a nároky fiskální a měnové politiky; a v ostatních regionech mezi neschopností Ameriky využívat vzácné světové přírodní zdroje uvážlivě a její neschopností zajistit mír a stabilitu na Středním východě.