LONDÝN – V bruselské galerii visí úchvatný obraz od Brueghela. Na britského básníka W. H. Audena udělal tak velký dojem, že o něm dokonce napsal báseň.

Obraz zachycuje Ikara, jak se s roztavenými křídly řítí do vodního hrobu. Nezdá se, že by to někoho příliš zajímalo. Svět běží dál: sedláci dál orají pole a pokračují v životě. O dramatický Ikarův pád nejeví pražádný zájem.

Mnohdy se zdá, že se reálný život odvíjí podobně, bez ohledu na novinové titulky a významné události. Prezident George W. Bush se tedy na konci roku vrátí do texaského Crawfordu. Zaregistruje to vůbec někdo? Záleží na tom ještě někomu? Křídla si spálil leckde, od Iráku po Guantánamo, a tak už dnes působí jako včerejší zpráva a jeho nohsledi na veřejných akcích pečlivě nahánějí jeho posluchače do předních řad, aby nebyla absence zájmu o to, co dělá a říká, příliš nápadná.

Jeho odchodu bychom si však měli všímat více, a to nikoliv kvůli tomu, co jeho nepřítomnost umožní, nýbrž kvůli tomu, co zůstane absolutně stejné. Zamysleme se nad čtyřmi příklady.

Za prvé budeme stále muset hledat lepší způsoby, jak řídit světovou ekonomiku, snižovat její nerovnosti a potýkat se s jejími ekologicky riziky. A co je ze všeho nejdůležitější, od amerického a evropského vedení se žádá, aby se vyhnulo sklouznutí do protekcionismu a z toho vyplývajícího umrtvení kola obchodních jednání z Dauhá.

Současně s tím potřebuje Západ v otázce uhlíkových emisí a klimatických změn společně formulovat takovou vyjednávací pozici, která zapojí do hry Čínu a Indii. Bude muset vzít v úvahu svou historickou zodpovědnost za dnešní globální oteplování, počet svých obyvatel a současnou hospodářskou sílu.

Za druhé bude pokračovat palestinsko-izraelský konflikt. Americká prezidentská kampaň navíc ukázala, že k současnému krvavému patu nepřispěla pouze absence zodpovědné a angažované americké politiky v posledních sedmi letech. Dokonce i senátor Barack Obama, jenž dal najevo jasné odhodlání navázat otevřenější a méně jednostranný vztah se zbytkem světa, prohlásil o Palestině a Izraeli věci, které podle všeho vylučují iniciativy potřebné pro uzavření mírové dohody.

Ani zdaleka totiž nekritizoval pokračující izraelské osídlování západního břehu Jordánu, ale naopak se zavázal – rázněji než někteří členové izraelského kabinetu – podpořit Jeruzalém jako nerozdělené hlavní město Izraele. Vyznělo to jako zelená všem nekompromisním stoupencům osadníků, kteří vedou kampaň za rozšíření východního Jeruzaléma hluboko na území západního břehu, takže se linie osad potáhne až k Mrtvému moři. Lze si těžko představit, jak by si jakákoliv budoucí americká diplomacie založená na tomto přístupu mohla získat palestinskou podporu. Blízký východ tak bude i nadále dominovat diplomatickým sporům a debatám.

Za druhé nás bude stále trápit šíření jaderných zbraní. Jak se rázně vypořádat se Severní Koreou, která už hrstkou jaderných zbraní pravděpodobně disponuje? Jak zvládneme vztah s Íránem, který si možná – a možná také ne – přeje vyvinout kromě civilní jaderné energetiky rovněž vojenské jaderné kapacity?

Tyto otázky i všechny jejich doprovodné efekty ve východní a západní Asii se musí řešit ještě před diskusemi o obnovení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT) v roce 2010. Jaderné mocnosti, které NPT podepsaly, se domnívají, že smyslem smlouvy je výlučně prevence šíření. Podle jiných zemí se smlouva týká i odzbrojení a jaderné mocnosti prý vyjádřily jasný souhlas, že budou pracovat na tom, aby se svých jaderných zbraní vzdaly. Toto zmatení pojmů je základem mezinárodního přístupu k otázce nešíření. Dnes se zdá zřejmé, že pokud si přejeme smlouvu o nešíření s více zuby – například v podobě přísnějšího monitoringu a dohledu –, budou muset jaderné země ctít to, co jiné země pokládají za jejich stranu nespravedlivé dohody.

A konečně bude i po Bushovi – který se stal v Evropě (ne vždy právem) tak neoblíbeným – pro Evropskou unii těžké stát se takovým partnerem při řešení globálních problémů, jakého Amerika potřebuje a hledá.

Nedávná roztržka ohledně takzvané Lisabonské smlouvy, kterou vyvolalo její odmítnutí v irském referendu, připomíná všem hlavní problém Evropy. Ta se někdy více věnuje vlastnímu institucionálnímu uspořádání a vnitřním záležitostem než svým globálním závazkům. Celosvětová chudoba, ekologická katastrofa, šíření jaderných zbraní, Afghánistán a Blízký východ však nejsou problémy, které lze odložit, zatímco Evropa rozmlouvá sama se sebou.

Evropa navíc až příliš často působí dojmem, že její občany lze brát jako samozřejmou věc. Je-li to, co si evropští představitelé dohodnou mezi sebou, kritizováno či odmítnuto těmi, kdo je volí, pouze to ukazuje – tedy podle názoru elit –, že bylo správné voliče ignorovat. Evropa však nemůže být postavena na tomto demokratickém deficitu. EU musí zvýšit zapojení vlastních voličů do procesu schvalování a podpory rozhodnutí učiněných v Bruselu. A toto ponaučení je třeba si vzít rychle.

Bush s Cheneym tedy odejdou. Spousta stejných starých problémů tu však zůstane. Vítejte v reálném světě.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.