LONDÝN – Mým neoblíbenějším marxistou byl odjakživa Groucho Marx. Jeden z jeho žertů jde až k jádru neúspěchu marxistické ideologie, onoho dogmatického náboženství, jež světu uštědřil jeho jmenovec Karl.

„Komu budete věřit,“ tázal se kdysi Groucho, „mně, anebo svým vlastním očím?“ Pro stamiliony občanů komunisty řízených zemí ve dvacátém století se ono „mně“ v otázce rovnalo diktátorovi či oligarchii vládnoucí totalitní nebo autoritářskou mocí. Na tom, co jste viděli na vlastní oči, vůbec nezáleželo. Museli jste přijmout, že svět je takový, jaký vám říkají, že je. Realitou bylo, cokoliv vládnoucí strana za realitu prohlásila.

Designovaný nástupce Mao Ce-tunga, Chua Kuo-feng, povznesl tento přístup na uměleckou formu. Proslul jako „cokolivista“. Strana i lidé měli svědomitě konat, cokoliv jim Mao předepsal.

Groucho poukázal na dva nepřekonatelné problémy komunistických „cokolivistů“. Zaprvé, na vlastní oči záhy uvidíte a vlastním rozumem zanedlouho pochopíte, že komunistická idyla – uvadnutí státu a triumf nad nouzí – nikdy nepřijde. Komunismus, tak jako obzor, byl neustále už už nadosah. Bylo by zajímavé vědět, kolik frekventantů pekingské Ústřední stranické školy – hlavního vzdělávacího ústavu strany – věří, že čínský stát je na pokraji uvadnutí anebo že vůbec někdy uvadne.

Druhou aplikací Grouchovy otázky bylo to, že občané většiny komunistických zemí brzy zjistili, že ztrátu svobody, kterou utrpěli, nevynahrazuje větší prosperita ani vyšší kvalita života. Čím víc měli Rusové, Poláci, Češi a další na očích životní styl západních demokracií, tím větší pochybnosti měli o svém systému. Archie Brown ve své autoritativní knize Vzestup a pád komunismu poznamenává, jak výjezdy do zahraničí otevřely oči Michailu Gorbačovovi a on pochopil neúspěch systému, v němž prožil celý život.

V politické oblasti tedy rozum trumfoval jak nad vírou v nedostižný cíl, tak nad sebeklamem ohledně důsledků snahy o jeho dosažení. Autoritářské státy jedné strany, třeba Čína a Vietnam, sice přežívají, ale nikoli díky oddanosti komunismu. Legitimita těchto států závisí na jejich schopnosti zajišťovat prostřednictvím státem řízeného kapitalismu hospodářský růst.

Demokracie samozřejmě lidem dávají možnost používat vlastní rozum a rozhodovat se na základě důkazů, které má člověk před očima. Když se vám vláda nelíbí, můžete ty ničemy vypoklonkovat, aniž byste svrhli celý systém. Změny lze uskutečňovat evolučně, nikoliv revolučně. Nikdo by si ale neměl myslet, že debata v demokraciích se vždycky zakládá na rozumu nebo že demokracie v lidech zákonitě posiluje racionalitu.

Někdy rozum skutečně převládá. Tak tomu podle všeho bylo během posledních indických voleb a zvolení prezidenta Baracka Obamy ve Spojených státech bylo také mimořádně racionálním okamžikem. V současné debatě o zdravotnictví se však v USA, zdá se, rozumu mnoho sluchu nepopřává.

Cizinci, a to i obdivovatelé, se často podivují, jak nejvyšší měrou globalizovaná země na světě – kontinent obývaný lidmi ze všech zemí – může být v některých věcech tak iracionálně úzkoprsá. Lámeme si hlavu nad americkými zákony o střelných zbraních. Během prvního funkčního období prezidenta George W. Bushe nás ohromovalo nepřátelství administrativy vůči vědě, které se odráželo v jejím postoji ke změně klimatu a evoluční teorii Charlese Darwina. Odpor vůči reformě zdravotnictví je podobnou příčinou nechápavého údivu.

Víme, že navzdory obrovskému bohatství Ameriky – a jejímu průkopnickému lékařskému výzkumu – je tamní systém zdravotní péče příšerný. Je nesmírně nákladný. Jeho výdaje drtí zaměstnanecké programy zdravotního pojištění. Chudí jsou nepojištění. Příliš mnoho nemocných nikdo neošetří. Celkové zdravotnické statistiky jsou oproti srovnatelným zemím horší.

Obamovy pokusy o reformu zdravotnictví přesto narážejí na hysterický odpor. Jeho návrhy by prý vedly ke státnímu vyvražďování starších lidí. Zavedly by v USA sovětský komunismus – přesně to, co zjevně existuje v Kanadě a Británii, které mají státem financované systémy zdravotnictví. Komunismus v Torontu a Londýně? Anebo jen lepší, levnější a spolehlivější zdravotní péče pro všechny?

Zdá se, že rozum dnes v USA zažívá krušné časy. Není zřejmě náhodou, že Groucho Marx byl americkým občanem. Způsob, jakým se společnost stará o své nemocné, potřebné a starší občany, je však zajisté natolik významná, že si zaslouží seriózní a promyšlenou argumentaci založenou na tom, co skutečně na vlastní oči vidíme, a nikoli na nepoučených partajních předsudcích.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč