The World in Words
Ruský ekonomický imperialismus
Vladimer Papava and Frederick Starr
|
|
|
|
Ruské využití zemního plynu k vyvinutí hospodářského a politického tlaku na Ukrajinu vyvolalo na Západě hluboké znepokojení. Ruský tlak na Gruzii je však ještě silnější – a téměř se mu nedostává pozornosti.
V Gruzii, stejně jako na Ukrajině, se ruský prezident Vladimir Putin snaží uskutečnit doktrínu „liberálního impéria“, navrženou v říjnu 2003 Anatolijem Čubajsem, předsedou Jednotného energetického systému (RAO JES), ruského energetického monopolu. Podle Čubajse se pro Rusko nikdy nenajde místo ani v NATO, ani v Evropské unii, takže si musí vytvořit alternativu k oběma, své vlastní nové impérium.
To se mu může zdařit, když využije svých ohromných a bohatých veřejno-soukromých monopolů k převzetí klíčových průmyslových oblastí a hospodářských institucí v bývalých sovětských republikách, čímž položí základy pro politickou nadvládu. Vzniklé impérium bude podle Čubajsovy definice liberální, neboť se vybuduje penězi, a nikoli tanky.
První krok Ruska k naplnění tohoto plánu na jižním Kavkazu byl namířen proti Arménii, jeho strategickému partnerovi v regionu. Putinova administrativa využila dluhu ve výši 93 milionů dolarů, jež Arménie dlužila Rusku, a požadovala úhradu buď v penězích, nebo v kmenových akciích hlavních průmyslových odvětví Arménie. Finančně slabá Arménie neměla na vybranou a musela vydat akciové podíly, což učinila v roce 2002 prostřednictvím úmluvy upřímně nazvané „Majetek za dluh“ – to připomíná nechvalně proslulé swapy „dluh za akciový podíl“ z Jelcinovy éry (další Čubajsův vynález), jež zplodily ruské oligarchy.
Druhým ruským krokem k obnovení svého impéria na Kavkaze je spojit se s Arménií do jednotné ekonomické zóny. Z geografického pohledu realizaci tohoto cíle stojí přímo v cestě Gruzie, a Rusko se s tím tedy nejprve muselo vyrovnat. V 90. letech používalo hrubého politický tlaku, aby Gruzii srovnalo do latě, ale v roce 2003 posílilo svůj hospodářský vliv. Když americká firma AES Silk Road nedokázala transformovat gruzínskou energetickou soustavu, Čubajsova RAO JES odkoupila finanční podíl i ostatní aktiva AES, což tvořilo 75% elektrické sítě v zemi.
Pak přišla gruzínská „Revoluce růží“. Mnoho státních firem bylo privatizováno za desetinásobky částek, za něž se investiční majetek prodával za předchozí vlády Eduarda Ševarnadzeho. Naprostý nedostatek transparentnosti však ruským společnostem a jejich dceřinným firmám registrovaným ve třetích zemích umožnil po nových nabídkách se vrhnout. Typickým příkladem byla ruská holdingová společnost Promyslennye investory, jíž se podařilo získat významné naleziště zlata a pak ještě polovinu podniku vyrábějícího slitiny zlata.
Hlavním zahraničněpolitickým nástrojem Ruska v Gruzii je Gazprom, státem řízený plynárenský monopol. Cílem Gazpromu není ovládnout jen plynárenský průmysl v Gruzii, ale rovněž jediný plynovod, který dopravuje ruský plyn jak do Gruzie, tak do Arménie. Kdyby v roce 2005 nezasáhly USA prostřednictvím 49,5 milionů dolarů na renovaci plynovodu, už by skončil v rukou Gazpromu. Přesto tlak z Moskvy může vyústit ve společnou rusko-gruzínskou kontrolu nad plynovodem, ne-li přímo v jeho odprodej Gazpromu. Gruzínská vláda, bez jasné podpory Západu, by ještě s takovou dohodou mohla souhlasit, což by odpovídalo tomu, co právě udělalo Moldavsko, jemuž byly 1. ledna přerušeny dodávky plynu.
Gazprom není jedinou státní entitou, která uskutečňuje ruskou politiku na jižním Kavkazu. V roce 2004 ruská státní společnost Vněštorgbank koupila rozhodující podíl v arménské bance Armsberbank. Rok na to Vněštorgbank získala rozhodující podíl v privatizované Sjednocené gruzínské bance, třetí největší bance v Gruzii. Vněštorgbank tak vlastně Sjednocenou gruzínskou banku znovu zestátnila, jen je novým vlastníkem ruský stát.
Nedávno se hlavní role při začleňování Gruzie do ruského „liberálního impéria“ ujala Čubajsova RAO JES. Když gruzínské úřady zveřejnily plány na privatizaci elektrárny Inguri a na znovuzahájení dlouho pozastavené výstavby elektrárny Chudoni, u níž se počítá, že bude největší v Gruzii, RAO JES si okamžitě začala vymezovat prostor pro dominantní úlohu v obou projektech. Kombinace ohromného tlaku ze strany Ruska a mlčení ze strany Západu by mohla přivést celou gruzínskou energetickou soustavu – jak plyn, tak elektřinu – do ruských rukou.
Ruský záměr renovovat železniční trať ze svého území do separatistické gruzínské provincie Abcházie také podobně směšuje ekonomiku s neoimperiálními ambicemi. Třebaže se zaměřuje na půdu, již Organizace spojených národů uznává za součást Gruzie, projekt by prospěl v prvé řadě Rusku a Arménii.
Jestliže mezinárodní společenství dovolí, aby tento záměr pokračoval dál, schválí tak ruskou snahu o odtržení Abcházie od Gruzie. Zároveň Rusko a Arménie plánují novou železniční trať do Íránu. Kromě toho, že přinese pochopitelné výhody úpadkové vládě íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda, šikovně také oslabí vztahy jižního Kavkazu se Západem, jejichž pěstování se USA a Evropa věnují už celé desetiletí.
Ruské úsilí o zavedení Gruzie a jejích sousedů do sítí jeho nového „liberálního impéria“ je tedy součástí dobře koordinované snahy o přeorientování jižního Kavkazu jako celku ve směru protizápadní koalice Ruska a Íránu. Západní státy, obzvlášť USA, musí jižnímu Kavkazu zajistit pevnou oporu a podporu, aby Rusku znemožnily uskutečnění jeho destabilizujícího a nebezpečného neoimperiálního snu.
Vladimer Papava je bývalým ministrem hospodářství Gruzínské republiky a autorem knihy Nekroekonomie, studie postkomunistických ekonomických problémů. Frederick Starr je předsedou Institutu Střední Asie-Kavkaz při fakultě mezinárodních vztahů Univerzity Johnse Hopkinse ve Washingtonu.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Vladimer Papava and Frederick Starr or return to our home page.
|
|
