STOCKHOLM: Olof Palme, někdejší švédský ministerský předseda, byl zavražděn dvacátého osmého února před patnácti lety. Jeho smrt šokovala celý svět. Jeho vrah nebyl dosud odhalen, natož odsouzen. Tento zločin nebyl útokem jen na osobu Palmeho, ale také na samotnou demokracii.

Po své tragické smrti Palme vešel do dějin. Dějiny se však musí svobodně analyzovat, ne z úcty umlčovat. Vzpomínáme-li v těchto dnech na Palmeho vraždu, neměli bychom zapomínat na to, co dělal a co představoval. Jaký je například Palmeho odkaz v zahraniční politice?

Palme byl silný, výmluvný kritik Spojených států a války ve Vietnamu. Zatracoval sovětský útisk Československa a vraždy generála Pinocheta v Chile. Díky svým postojům byl často charakterizován jako zásadový odpůrce diktatur. To je ale mylný názor, neboť ve skutečnosti se Palme během svého života systematicky vyhýbal kritice mnoha despotických režimů a objímal se s několika z nejkrutějších diktátorů, či přinejmenším se snažil je neurazit.

,,Nehaňte" Sovětský svaz, říkával Palme, sedmnáct let předseda Svédské sociální demokracie a ministerský předseda v letech 1969-1972 a opět v letech 1982-1986. Nestaňte se součástí ,,protisovětské agitace" či ,,protisovětsismu", prohlásil v roce 1984 a potvrdil tak typický neutralistický postoj jeho Svédska.

Není pochyb o tom, že Palme odrážel ducha své doby. Renesance marxismu na Západě po roce 1968 se hluboce podepsala na novinářích i socialistech, Svédsko nevyjímaje. Válka ve Vietnamu změnila mnoha mladým lidem pohled na svět. Avšak Palme nesl svůj duch vpřed tak dlouho, až lidé kolem něj spatřili ono liberální světlo. ,,Ani komunismus ani kapitalismus neztělesňují pro evropské národy sen o svobodě," řekl jen několik let předtím, než se národy střední a východní Evropy vysvobodily ze jha komunismu a přijaly za své demokracii a kapitalismus.

Palme využíval ideologických rozdílů také k ostouzení jiných demokratických stran ve Svédsku. Konzervativci upadají do ,,křižácké nálady s cílem osvobodit východní Evropu, jež během studené války převládla v konzervativních kruzích na Západě," uvedl roku 1983 v okamžiku skutečného napětí mezi Západem a SSSR. V roce 1976, po čtyřiačtyřiceti letech socialistické vlády, se švédští liberálové a konzervativci nakonec ujali moci. Žádná z hrozeb švédské zahraniční politice, jež Palme sebevědomě předvídal, se během jejich devíti let vlády v posledním čtvrtstoletí nenaplnila.

Palme se snažil rozvracet nejen na domácí scéně; v nejkritičtějším okamžiku se pokusil rozdělit také Západ. V osmdesátých letech rozvíjeli švédští a němečtí sociální demokraté úzkou ideologickou spolupráci v oblasti zahraniční politiky. Takzvaná ,,Palmeho komise" (jejímž členem byl také vlivný Egon Bahr) přišla s návrhem politiky ,,společné bezpečnosti" mezi Východem a Západem a zóny bez jaderných zbraní namísto politiky NATO rozmístit řízené střely a střely Pershing II, jež měly čelit sovětskému náskoku v jaderném zbrojení.

Spolupráce mezi švédskou a německou stranou měla za následek vážnou deformaci základních západních hodnot. Olof Palme a Oskar Lafontaine, tehdy jeden z vůdců německé opozice, neviděli studenou válku v prvé řadě jako konflikt mezi svobodou a tyranií. Když Palme v roce 1984 navštívil NDR, nekritizoval ani tamější represi ani Berlínskou zeď. Palme místo toho pochválil východoněmeckého prezidenta Ericha Honeckera a vyzdvihl společné cíle a vzájemný boj za mír a rozvoj. Ve svém hlavním projevu v NDR Palme hovořil o zmírňování mezinárodního napětí, o důvěře a přátelství, ale nikoli o svobodě.

Víceméně stejně probíhala i Palmeho návštěva Kuby. V Santiagu de Cuba sdílel během masového shromáždění pódium s Fidelem Castrem. Palme s vděkem hovořil o ,,socialistické revoluci", ale pomlčel o přesvědčení jeho vlastní strany, že k ,,revoluci" může dojít jedině po svobodných a čestných volbách. Palme použil marxistická hesla, ale neřekl nic o lidských právech a politické svobodě, jako by Svédsko a Kuba zastávaly podobnou ideologii.

Ve společném prohlášení s Castrem Palme oznámil, že ti dva našli shodu ve všech oblastech, o nichž diskutovali. Potvrdili dokonce svou spokojenost nad tím, že boj za svobodu ,,vietnamského a kambodžského lidu byl korunován vítězstvím". Tato slova zazněla v létě roku 1975, dva měsíce poté, co kambodžští Rudí Khmerové zahájili genocidu, jíž padly za oběť dva z celkových sedmi milionů obyvatel této asijské země.

Nevěděl Olof Palme o Pol Potových masakrech? Noviny snad ve všech demokratických zemích - Svédsko v to počítaje - informovaly své čtenáře o hrůzách odehrávajících se v Kambodži. Pro Palmeho však bylo důležitější ukázat jednotnou linii s kubánským diktátorem než se znepokojovat a obtěžovat zvěrstvy páchanými komunisty v Indočíně. Palme vskutku málokdy odsuzoval útlak v zemích třetího světa. Nikdy nekritizoval Mao Ce-tungovu Čínu, nejvražednější režim po druhé světové válce, zato neustále odsuzoval jihoafrický apartheid.

Jeho dvojí metr byl obzvláště patrný na Středním Východě. Palme nikdy nepranýřoval arabskou zemi, bez ohledu na korupci či krutost, jaká v ní panovala. Jediný stát v regionu, který opakovaně napadal, byla jediná zdejší demokracie, Izrael. Izraelce dokonce srovnával s nacisty.

Patnáct let po jeho zavraždění se Svédsko a celý Západ musí nějak vyrovnat s tím, co Palme po sobě zanechal: s jeho protizápadní agitací a vnímáním základních ideálů svobody jako pouze relativních hodnot. Pro ty, kteří hledají či ochraňují demokracii a lidská práva, byl Olof Palme nespolehlivý partner. Na tuto stránku jeho údajného moralismu bychom neměli zapomínat.