WASHINGTON, DC – Jmenováním Bena Bernankeho do druhého funkčního období na postu předsedy Federálního rezervního systému Spojených států učinil prezident Barack Obama rozumné a pragmatické rozhodnutí, ale důvod k oslavám to není. Spíš by mělo jít o příležitost k úvaze nad tím, jak ideologické skupinové myšlení v řadách ekonomů, včetně Bernankeho, přispělo ke globální ekonomické a finanční krizi.

Rozhodnutí jmenovat Bernankeho je rozumné ze dvou důvodů. Zaprvé, americká i světová ekonomika nadále tonou v recesi. Přestože krize už je možná za námi, v tom smyslu, že jsme se vyhnuli naprostému zhroucení, ekonomika je stále zranitelná. Je tedy rozumné neriskovat šok důvěry, který by mohl vyvolat opětovný propad.

Zadruhé, Bernanke je mezi svými souputníky nejlepší. Nakonec přece jen pochopil podstatu a závažnost krize a pak už začal činit rozhodná opatření, která přispěla k zastavení ekonomického pádu. Tento výkon, v kombinaci s pochybami, zda by se některý z jeho kolegů osvědčil lépe, znamená, že nahrazovat jej jiným kandidátem z hlavního proudu valný smysl nemá.

Tyto dva faktory Bernankeho opětovné dosazení ospravedlňují, ale vlažnost chvály vypovídá o hlubších problémech, jež jeho vedení odhalilo. Tyto problémy se týkají stavu ekonomie a poradenství v oblasti hospodářské politiky.

Jedním takovým problémem je implicitní veto Wall Street nad Fedem. Ostatně hlavním důvodem opakovaného jmenování Bernankeho je vyvarovat se znepokojení finančních trhů. To rovněž vysvětluje, proč Bernankeho soupeři pocházejí výhradně z řad jeho kolegů – jedině je by byly finanční trhy ochotné akceptovat.

V 90. letech se při zdůvodňování opětovného dosazení Bernankeho předchůdce Alana Greenspana zklidnění finančních trhů také uvádělo a i teď se neustále zmiňuje s cílem zablokovat změnu ve Fedu a dalších centrálních bankách. Finanční trhy si tak vyvinuly implicitní veto nad značnou částí hospodářské politiky a nad personálním obsazením nejvyšších postů v orgánech, které o této politice rozhodují, a je na čase, abychom se z tohoto sevření vymanili.

Druhý problém se týká stavu ekonomie. Přestože Bernanke je zřejmě mezi svými souputníky nejlepší, je faktem, že hospodářská krize rozhodným způsobem dokázala, že on i jeho kolegové se mýlili. Jako skupina se přiklonili k nekritickému obdivu Greenspana, jehož jeden přední ekonom označil za „největšího centrálního bankéře, který kdy žil“. Ekonomové hlavního proudu téměř bez výjimky nedokázali krizi předvídat a i ta hrstka, které se to podařilo, neporozuměla její logice a sledu událostí.

Co se Bernankeho týče, konkrétně on vedl duchovní boj za cílování inflace centrálními bankami, s tvrzením, že určování cíle roční inflace je úplným a dostatečným rámcem měnové politiky. Toto uvažování přispělo k zanedbávání trhů aktiv a úvěrů, propagovalo myšlenkové přehlížení regulace a napomáhalo k přemíře laissez faire, jelikož makroekonomická víra v dostatečnost cílování inflace se logicky pojila s mikroekonomickým přesvědčením, že úvěrové trhy se o sebe postarají samy. Řečeno Greenspanovými slovy, akcionáře i ekonomiku před přemírou úvěrů ochrání „vlastní zájem úvěrových ústavů“.

Toto uvažování vysvětluje, proč Fed pod Bernankeho vedením reagoval tak pomalu na krizi, která sice začala už v srpnu 2007, ale ucelenou a komplexní reakci si vynutila až v listopadu 2008. Fed by rozhodně reagoval dříve, kdyby nelpěl na modelu bankovnictví, který by byl příhodnější v 50. letech minulého století.

Fed, netečný k úloze stínové bankovní soustavy, nerozuměl tomu, jak by její zhroucení mohlo podkopat tradiční bankovní soustavu. Fed jednoduše nepochopil význam rozsáhlých aktiv oceňovaných podle aktuální tržní hodnoty (mark-to-market) ve vlastnictví tradičních bank ani jejich angažmá ve stínovém bankovnictví prostřednictvím mimobilančních „strukturovaných investičních nástrojů“.

Každé nezaujaté hodnocení způsobu uvažování Fedu před krizí a dost dlouho po jejím začátku dokládá, že nedokázala porozumět ekonomice na své vlastní parketě, v bankovnictví a na finančních trzích. Fed navíc propagoval obecnější ekonomické názory ohledně deregulace a samostabilizační podstaty trhů, jež krize zdiskreditovala.

Diktát okolností sice říká, že Bernanke je nejlepším kandidátem a že je správné jej znovu jmenovat, ale skutečnou výzvou je důkladně ve Fedu vyvětrat, aby se otevřel prostor pro alternativní ekonomické názory. Velké nebezpečí spočívá v tom, že se opětovné jmenování Bernankeho bude vykládat jako zelená pro defektní status quo.

Právě tady přichází na scénu veřejná debata a Bernankeho schvalovací slyšení v senátu. Tato slyšení by měla posloužit jako příležitost ke kritickému zkoumání toho, co se kde zvrtlo a proč. Pokud k tomu dojde, Bernankeho opětovné jmenování může posloužit jako impuls ke konstruktivní změně, nikoli ke schválení zdiskreditovaného paradigmatu.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč