JERUZALÉM – Přestože hlavní titulky novin po celém světě patří krizi kolem námořních zásahů Izraele, jimiž bránil svou blokádu Gazy, na Středním východě se odehrává cosi s mnohem větším dějinným významem. Palestinská národní správa se chystá k vydání jednostranné deklarace nezávislosti a podniká konkrétní praktické kroky pro to, aby byla taková deklarace životaschopná.

Když americký prezident Barack Obama jmenoval bývalého senátora George Mitchella svým zvláštním vyslancem pro mírová vyjednávání na Středním východě, Mitchellovým pověřením bylo do dvou let dosáhnout nejen dohody mezi Izraelem a Palestinci, ale také všeobecného míru mezi židovským státem a celým arabským světem. Jenže jediné, čím se Mitchell po 15 měsících ve funkci a po nesčetných návštěvách v regionu může pochlubit, je dohoda mezi Izraelem a palestinskou samosprávou, že zahájí nepřímé „sbližovací rozhovory“ – od nichž se očekává, že časem povedou k přímým rozhovorům.

Když člověk vezme v úvahu, že obě strany spolu vedou přímá jednání už 15 let, Mitchellův výkon působí ještě zanedbatelněji. Jediné, co lze za takových okolností se vší slušností – a realismem – učinit, je označit Mitchellovu práci za neúspěch.

Je snadné vinit izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ze zatvrzelosti, třeba za prosazování blokády Gazy, stejně jako je snadné poukazovat na to, že palestinská samospráva sotva může autoritativně mluvit jménem Palestinců, když nemá pod kontrolou Gazu, kde žije 1,2 milionu obyvatel a u vlády je Hamás. Jedna věc, na které se tudíž Izraelci a Palestinci shodnou, je, že sbližovací rozhovory s největší pravděpodobností nikam nepovedou, a proto teď obě strany zaměstnávají snahy zajistit si, aby se vina na neúspěch svezla na toho druhého. Je příliš mnoho otázek – hranice, osady, uprchlíci, Jeruzalém –, kde jsou rozdíly v názorech obou stran tak propastně hluboké, že nebude snadné je přemostit.

Za těchto okolností bychom měli přivítat myšlenku, již před časem nesměle, ale odvážně přednesl palestinský premiér Salám Fajjád. Možná se uchytí, možná ne, ale je strhující svou novostí: pokud jednání zkrachují, říká Fajjád, Palestinci by v průběhu roku 2011 měli jednostranně vyhlásit nezávislost.

To by mohlo naprosto změnit hru. Ovšemže, konflikt by se tím nevyřešil a možná že by se tím bezprostředně nezměnila ani situace v běžném životě. Dokonce by to mohlo vyvolat nepředvídaná izraelská protiopatření. Rozhodně by to však v konfliktu, v němž všichni už téměř dvě desítky let šlapou vodu, znamenalo změnu paradigmatu.

Pokud Palestinci jednostranně vyhlásí nezávislost a pokud bude dle očekávání následovat uznání přinejmenším ze strany některých států, kontury izraelsko-palestinského konfliktu se dramaticky změní. Konflikt vlastně začne být, můžeme-li použít tohoto výrazu, „normálnější“ – nepůjde už o spor mezi okupační mocností a okupovaným lidem, ale mezi dvěma zeměmi, dvěma státy, které se v řadě otázek neshodnou, mimo jiné ve věci hranic, vzájemných vztahů a vlády nad obyvateli.

V jistém smyslu by se izraelsko-palestinský konflikt po jednostranném vyhlášení nezávislosti začal trochu podobat konfliktu izraelsko-syrskému – tedy sporu mezistátnímu. Deklarace nezávislosti by dokonce mohla Izrael přimět k rozhodnutím, jimž pro něj bylo prozatím snazší se vyhýbat.

Vyhlášení nezávislosti by také bylo mimořádným aktem sebezmocnění pro Palestince. V oblasti institucionálního budování národa, nezbytného požadavku úspěšného národního hnutí, doposavad otřesně selhávali.

Do smýšlení většiny Palestinců je hluboce vrostlé palestinské vlastenectví – a přece od roku 1948, kdy Organizace spojených národů navrhla rozdělení britské Palestiny na dva státy, židovský a arabský, nedokázalo od ideologie pokročit k realitě. Státnost Palestincům nezajistilo násilí, terorismus ani spoléhání na vnější síly (OSN, Arabskou ligu, Sovětský svaz, USA, Evropskou unii). Národ se ke státnosti může dopracovat jedině vlastním přičiněním – tím, co sionistická ideologie nazývá „autoemancipace“.

Fajjád je první palestinský lídr, který nevzešel z hnutí Fatah, a snad proto chápe, co ostatní palestinští předáci pochopit nedokázali kvůli tomu, jak hluboce byli spjati s jedovatou směsí bohorovné ideologie a násilí. Je dost dobře možné, že Palestinci jsou na začátku nové kapitoly své historie – jakož i historie Izraele a celého regionu.