ISLÁMÁBÁD – Pákistánský prezident Ásif Alí Zardárí se 19. prosince ráno nenadále vrátil do Karáčí, po 13denní absenci kvůli lékařskému ošetření v Dubaji, kde žil, když byl v exilu. Vláda sice k Zardárího zdravotnímu stavu žádné oficiální stanovisko nevydala, ale jeho stoupenci prozradili, že utrpěl slabší mozkovou příhodu, v jejímž důsledku na několik minut upadl do bezvědomí.

Zardárího náhlý návrat vyvolal spekulace o jeho budoucnosti, ale především o budoucnosti civilní vlády v Pákistánu. Jeho rozhodnutí přišlo po tříhodinovém setkání mezi ministerským předsedou Júsufem Razou Gíláním a generálem Ášfákem Parvízem Kajáním, náčelníkem štábu pákistánské armády. Volba cíle Zardárího přesunu – Karáčí, největší pákistánské město a jeho politická základna, nikoliv hlavní město země Islámábád – naznačuje hloubku krize, která právě probublává na povrch.

Zardárí je u moci od roku 2008, kdy byl zvolen osm měsíců po atentátu na jeho manželku, Bénazír Bhuttovou. Hlavní slovo při rozhodování má Zardárí i poté, co se hlavou výkonné moci stal po změně ústavy v roce 2010 předseda vlády. Jeho politický vzestup se tedy drží jihoasijské tradice kvazidemokratické dynastické politiky: převzal vůdčí úlohu v Bhuttové Pákistánské lidové straně (PLS), již v roce 1967 založil její otec, Zulfikár Alí Bhutto, a svého syna Bilávala jmenoval spolupředsedou strany, přičemž toto rozhodnutí zdůvodnil rukou psanou poslední vůlí své ženy. Aby se tato spojnice ještě zdůraznila, syn se přejmenoval na Bilávala Bhutta Zardárího.

Tři roky se Zardárímu dařilo držet soupeře obratně v šachu, ale teď si zřejmě současné politické prostředí špatně přečetl, neboť Pákistán už není toutéž zemí, v níž moc třímali jeho manželka a tchán. Snažil se hrát podle starých pravidel, a tak udělal několik chyb, které ho nakonec mohou připravit o funkci a rodinu Bhuttových o mocenskou kontrolu.

Zardárí, tak jako mnoho jiných pákistánských lídrů před ním, spoléhá, že si své postavení udrží díky americké podpoře. To po jistou dobu fungovalo, ale domnělý pokus vtáhnout Spojené státy otevřeněji do pákistánské politiky jeho mocenskou kontrolu neposílil, nýbrž oslabil. Arabské jaro skoncovalo se starou korupční dohodou, která napříč muslimským světem držela u moci tolik autokratických vládců, avšak Zardárí a jeho spolupracovníci vzbuzují dojem, že toto poselství nepochytili.

Všeobecně se má za to, že Husajn Hakkání, pákistánský velvyslanec v USA, se k odražení dalšího z řady vojenských pučů pokoušel získat americkou pomoc. Admirálu Miku Mullenovi, tehdejšímu americkému předsedovi sboru náčelníků štábů, bylo zasláno nesignované memorandum, které podle mnohých vzniklo na Hakkáního návrh a které žádalo o americkou pomoc výměnou za boj proti extremistům v kmenových oblastech Pákistánu, kteří komplikovali snahu USA stáhnout se z Afghánistánu. Kauza označovaná čilými pákistánskými médii za „memogate“ přiměla Hakkáního k rezignaci a dala prostor Nejvyššímu soudu, aby uplatnil svou pravomoc a rozhodl, že věc prošetří.

Soud už pošilhával po Zardárím, když prověřoval dohodu mezi bývalým prezidentem Parvízem Mušarafem a Bénazír Bhuttovou. Výměnou za ukončení korupčních kauz proti ní, Zardárímu a několika jejich přátelům a spolupracovníkům Bhuttová souhlasila, že po volbách plánovaných na prosinec 2007 bude podporovat Mušarafa. Věřilo se, že dohodu zprostředkovala Bushova vláda, která toužila, aby demokraticky zvolená vláda v Pákistánu pokračovala v boji proti terorismu.

Dohodu teď ale zrušil Nejvyšší soud, který vládě přikázal, aby korupční případy znovu otevřela, včetně kauzy sahající do Švýcarska, kam měl Zardárí údajně ulít desítky milionů dolarů. Vláda se vzepřela a soud podniká kroky k tomu, aby výkonná moc splnila jeho příkazy.

Zardárího největší chybou je ale asi jeho rozhodnutí začít svého třiadvacetiletého syna připravovat na převzetí moci. Zulfikár Alí Bhutto jmenoval svou manželku a dceru spolupředsedkyněmi PLS, pro případ, že by jej vojenský režim, jenž jej svrhl, nechal popravit. Bénazír Bhuttová zase vedení strany svěřila do rukou svého manžela a syna. Tentokrát však probuzení občané neprojevili sklon k ochotě přijmout fakt, že by politické vedení bylo možné tak snadno přenést z otce na dceru, z manželky na manžela a z otce na syna.

Politická změna v Pákistánu je jistá, leč dostaví se způsobem, který nelze předpovědět. Spojilo se arabské jaro, upadající vliv Ameriky v muslimském světě a odhodlání občanů prosadit svůj hlas a vzniklo prostředí, v němž jedinými jistotami jsou bezprecedentnost a nepředvídatelnost.