BERKELEY – Třikrát v životě (prozatím) jsem dospěl k závěru, že mé porozumění světu bylo zgruntu mylné. Poprvé to bylo po schválení Severoamerické dohody o volném obchodu (NAFTA) v roce 1994, když nad tokem financí do Mexika na stavbu továren určených k vývozu na největší spotřebitelský trh na světě převážil příliv kapitálu směřujícího do Spojených států ve snaze najít přívětivější investiční klima. Důsledkem byla ještě v témže roce krize mexického pesa (na jejímž tlumení jsem se jako náměstek ministra financí USA musel podílet).

K mému druhému prozření došlo během podzimu a zimy roku 2008, kdy začalo být zřejmé, že velké banky nemají kontrolu ani nad svým pákovým zadlužením, ani nad účetnictvím svých derivátů a že světové centrální banky neprojevují ochotu ani nemají moc tváří v tvář rozsáhlé finanční krizi udržet agregátní poptávku.

Třetí okamžik nastal právě teď. Dnes čelíme schodku nominální poptávky ve výši 8 % oproti trendu před recesí, nepozorujeme žádné známky vznikající inflace a míry nezaměstnanosti v severoatlantickém prostoru převyšují kterýkoli věrohodný odhad udržitelné míry přinejmenším o tři procentní body. A přesto platí, že ač politici, kteří nedokážou zajistit hospodářský růst a vyšší zaměstnanost, zpravidla propadnou v příštích volbách, lídři v Evropě a USA se dožadují uzákonění politik, které by krátkodobě snížily výstup a zaměstnanost.

Uniká mi tady něco?

Domníval jsem se, že fundamentální otázky v makroekonomii se rozřešily už v roce 1829. Tehdy už ani Jean-Baptiste Say nevěřil v Sayův zákon frekvence hospodářského cyklu. Moc dobře věděl, že finanční panika a přemrštěná poptávka po finančních aktivech mohou vyústit v nedostatečnou poptávku po aktuálně produkovaných komoditách a po pracovní síle, a že byť takové krátkodobé zhroucení Sayova zákona může být přechodné, je nicméně nesmírně ničivé.

Vyzbrojeni tímto poznatkem můžeme shrnout, že k hospodářskému cyklu by se mělo přistupovat jedním ze tří způsobů.

1. Vůbec se nechytit do pasti. Vyhnout se všemu, co způsobuje nedostatečnou nebo přebytečnou poptávku po finančních aktivech – ať už jde o externí zátěž za zlatého standardu, nebo zhroucení dlouhodobého bohatství jako v případě prasknutí internetové bubliny či panického úprku do bezpečí v letech 2007-2008.

2. Nepodaří-li se problému předejít, pak nechť zakročí vláda a utrácí za aktuálně produkované zboží a služby, aby udržela zaměstnanost na jejích nominálních úrovních a vyrovnala tak výdajové škrty v soukromém sektoru.

3. Nepodaří-li se problému předejít, pak nechť vláda vytvoří a poskytuje finanční aktiva, jež soukromý sektor chce držet, aby jej přiměla pokračovat ve výdajích za aktuálně produkované zboží a služby.

Existuje obrovské množství nuancí ohledně způsobu, jímž by se vláda měla snažit každou z těchto politických možností provádět. Snaha uskutečňovat jednu z těchto tří alternativ může vylučovat nebo komplikovat snahy realizovat zbylé dvě. A pokud se v ekonomice uchytí inflační očekávání, zabrat už nemusí ani jeden z těchto tří léků. Taková ale naše dnešní situace není.

Obdobně platí, že je-li otřesena vnímaná úvěruschopnost vlády, pro fungování druhé nebo třetí terapie může být nezbytná intervence vnějšího věřitele poslední záchrany. Ve stěžejních severoatlantických ekonomikách však ani to není naše dnešní situace.

Přesto se tak nějak stalo, že všechny tři léky byly smeteny ze stolu. Není pravděpodobné, že by se Wall Street a Canary Wharf reformovaly s cílem snížit riziko a závažnost budoucí finanční paniky, a rovněž není pravděpodobné, že by zasáhla vláda, aby obnovila běžný průtok rizikových financí bankovní soustavou. Neexistuje ani žádný politický tlak na rozšíření nebo alespoň prodloužení chudokrevných vládních stimulačních opatření, která byla zavedena.

Evropská centrální banka se přitom aktivně poohlíží po způsobech, jak nabídku finančních aktiv, která poskytuje soukromému sektoru, snížit, a Federální rezervní systém USA je pod tlakem, aby dělal totéž. V obou případech se tvrdí, že další expanzivní politiky zajišťování aktiv vyvolávají riziko, že roznítí inflaci.

Když ale sledujeme cenové indexy či náhledy finančních trhů na předpokládaná očekávání, žádná pravděpodobnost inflace se neobjevuje. Když sledujeme vládní úrokové sazby, nevidíme ve stěžejních ekonomikách žádnou blížící se dluhovou krizi vlády.

Poslechneme-li si ovšem projevy tvůrců politik na obou březích Atlantiku, slyšíme prezidenty i premiéry říkat varianty tohoto: „Tak jako rodiny a firmy musí utrácet obezřetně, musí si i vláda utáhnout opasek.“

Právě tady narážíme na hranice mých duševních obzorů neoliberála, technokrata a neoklasického ekonoma hlavního proudu. Globální ekonomika se právě zmítá v epileptickém záchvatu chabé poptávky a vysoké nezaměstnanosti. Léčebné prostředky známe. Přesto jsme odhodláni pacientovi působit další utrpení.