The World in Words
Transformace Turecka
Soli Ozel
|
|
|
|
Zvolení Abdulláha Güla jedenáctým prezidentem Turecka znamená v dějinách této země předěl.
Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) – nábožensky konzervativní, ale ekonomicky liberální – drtivě zvítězila v červencových parlamentních volbách vypsaných poté, co armáda zabránila Gülovi stát se prezidentem. Toto vítězství v kombinaci s nynějším Gülovým zvolením potvrzuje nástup AKP jakožto strany opětovného urovnání a také skutečnost, že navzdory vzestupu xenofobního nacionalismu si Turci přáli integrovat se s Evropskou unií.
V dubnu se Gülova kandidatura setkala s hrozbou vojenského převratu, což uspíšilo konání nedávných voleb. Voliči tedy zároveň dali najevo, že si nadále nepřejí, aby se armáda angažovala v domácí politice, a odmítli varování generálů, že AKP dovede zemi do temnoty teokratické vlády.
Urputná debata týkající se prezidentského úřadu podtrhla symbolický význam této funkce v turecké domácí rovnováze sil. Muslimský šátek, který z náboženských důvodů nosí na hlavě Gülova manželka, byl vnímán jako útok na svatosvatý turecký princip sekularismu. Odstupující prezident Ahmet Necdet Sezer dokonce odmítl zvát manželky poslanců za AKP, které si zahalují vlasy, na státní večeře a recepce u příležitosti státního svátku.
Prezident očividně reprezentuje stát, ale není pouhou figurkou. Koneckonců sedí v Atatürkově křesle. Má rozsáhlé pravomoci včetně možnosti jmenovat kandidáty do vysokých vládních funkcí. Dále jmenuje soudce vysokých soudů a členy Vyšší vzdělávací rady (YOK). Ze seznamu předloženého YOK pak vybírá rektory státních univerzit. V době míru je také vrchním velitelem ozbrojených sil.
Proto byla krize kolem volby prezidenta ve skutečnosti krizí ústavního pořádku zavedeného armádou v letech 1980-1983, kdy vládla zemi. Tuto ústavu – na rozdíl od té Atatürkovy – psala armáda pro armádu za předpokladu, že studená válka nikdy neskončí a prezidentem bude vždy buďto voják, anebo člověk s úzkými vazbami na armádu.
Studená válka však dávno skončila a v Turecku se od té doby mnohé změnilo. Program zavedený v roce 2001 s podporou MMF nastartoval rychlý hospodářský růst založený na postupné, ale definitivní transformaci Turecka v tržní ekonomiku. Současně se Turecko rozhodně vydalo cestou politické a administrativní reformy, aby mohlo zahájit přístupová jednání s EU.
Hospodářská a sociální transformace Turecka navíc vytvořila novou elitu. AKP vznikla, aby tuto novou elitu a její hledání politické moci zastupovala.
Mnozí zahraniční komentátoři označovali prezidentské a parlamentní volby za souboj mezi tureckou sekulární minulostí a domnělou islamistickou budoucností. Přesnější je však chápat tento souboj jako klání mezi otevřeným a do sebe uzavřeným Tureckem, mezi civilní demokratickou vládou a vojenským poručnictvím a také mezi globalizující se a protekcionistickou ekonomikou. Stranu AKP podpořili ti, kdo na globalizaci vydělali, i ti, kdo na ní prodělali, lidé z konzervativní Malé Asie ve středu země i lidé z kosmopolitního Istanbulu, voliči z nacionalistické černomořské oblasti i voliči z převážně kurdského jihovýchodu.
Po červencovém vítězství AKP v parlamentních volbách i po nynějším Gülově zvolení předpovídali mnozí pozorovatelé vojenskou intervenci. Třebaže však není pochyb o tom, že se armádě coby baště sekulárního zřízení tyto výsledky nelíbí, převrat je prakticky vyloučen.
Jedním z důvodů je, že vztahy mezi armádou a islamistickým hnutím jsou složitější, než se zdá. Když v roce 1997 svrhla armáda tehdejší vládu Necmettina Erbakana, v níž měli islamisté hlavní slovo, islamistické hnutí se rozdrobilo. Mladší, modernější a méně do sebe zahleděné prvky se odtrhly od tradiční, protizápadní, antisemitské starší generace. Letošní krize vedla premiéra Recepa Tayyipa Erdoğana k dokončení transformace AKP směrem od doktrinářského islamismu.
Po červencovém vítězství AKP se Erdoğan zpočátku snažil vyhnout střetu s armádou tím, že neobnovil Gülovu prezidentskou kandidaturu. Gül však na ní trval a AKP se za ním sjednotila.
V důsledku toho vstupuje Turecko do neprobádaných vod. Gül bude angažovaným prezidentem. Protože Turecko čelí mnoha regionálním problémům, jeho zkušenosti nabyté ve funkci ministra zahraničí by mu měly přijít vhod. Angažovaný a aktivní prezident však může vyvolávat napětí s premiérem, který je v tureckém ústavním systému skutečným šéfem výkonné moci.
Gülův nástup do prezidentské funkce by měl konsolidovat transformaci turecké politiky. Turecko začlenilo své islamistické hnutí do hlavního politického proudu. Zástupci hospodářsky dynamického a společensky konzervativního srdce země posouvají Turecko k reformám. Republikánský projekt modernizace bude pokračovat se širší mobilizací společnosti.
Turecko tak bude i nadále neopakovatelným slepencem islámu, kapitalismu a sekulární liberální demokracie. A jakkoliv se to může zdát ve světle krize kolem Gülovy kandidatury nepravděpodobné, prozatím zvládá Turecko tuto výzvu dobře.
Soli Özel vyučuje na katedře mezinárodních vztahů istanbulské Univerzity Bilgi a je komentátorem tureckého deníku Sabah.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Soli Ozel or return to our home page.
|
|
