Evropská centrální banka je nadále mimo rytmus kroků centrálních bank v průmyslovém světě, navzdory nedávno ohlášeným koordinovaným snahám o zvýšení krátkodobé likvidity v bankovní soustavě. Spojené státy, Kanada i Spojené království v poslední době snížily úrokové sazby. ECB je ale neochvějně proti snižování; ba po prosincové schůzce Rady guvernérů prezident ECB Jean-Claude Trichet prohlásil, že někteří její členové byli pro zvýšení sazeb.

Na koho to hrají? Všichni vědí, že ECB teď a po jistou dobu do budoucna úrokové sazby zvyšovat nemůže. V průběhu nejzávažnější finanční krize v živé paměti se ECB uchýlila k nepřesvědčivému blufování, protože má problém s inflačními očekáváními.

Za současnou tíseň ECB jsou zodpovědné dřívější chybné kroky v politice banky.

První chybou bylo otálení ECB se zpřísňováním měnové politiky ještě dlouho poté, co už bylo zjevné, že úrokové sazby jsou příliš dlouho (od června 2003 do prosince 2005) drženy příliš nízko (na 2%). Jestřábové v ECB si uvědomovali, jaká rizika abnormálně nízké úrokové sazby centrální bance, jejímž primárním cílem je cenová stabilita, přinášejí, a toužebně si přáli začít sazby zvyšovat dřív. Vedení ale bylo příliš nesmělé.

Rychlejší tempo zvyšování sazeb mohlo pomalý začátek vynahradit, ale ECB byla opět přehnaně opatrná. Z nejasných důvodů Trichet oproti prvnímu prezidentovi ECB Wimu Duisenbergovi chce, aby se sazby zvedaly vždy jen o 25 bazických bodů najednou. Mnozí v Radě guvernérů chtěli postupovat rychleji, neboť věděli, že je před nimi dlouhá cesta, ale Trichet to odmítl.

Jestřábové chtěli spěchat právem. Kvůli pozdnímu nástupu a pomalému tempu došla Rada guvernérů pouze ke 4% hladině, když současná finanční krize dalšímu zvyšování sazeb prakticky zavřela dveře. Trichet dokonce musel odvolat růst sazeb, který signalizoval na září, třebaže stále tvrdí, že zvýšení bylo jen odloženo, nikoli opuštěno.

To nemá šanci. Pravda je taková, že ECB by se ve své současné tísni neocitla, kdyby do nynějška dosáhla alespoň úrovně 4,75% nebo 5%. Vyšší sazby by znamenaly nižší inflaci, takže inflační očekávání by nebyla problémem, jímž se stala. Navíc by ECB byla z vyšší hladiny sazeb v lepším postavení pro snižování sazeb teď, když ekonomika zpomaluje.

Několik frustrovaných jestřábů v Radě guvernérů je zarputile proti škrtání úrokových sazeb právě kvůli svému přesvědčení, že sazby na úrovni 4% už jsou „snížené“ z hladiny kolem 5%, jíž měly dle očekávání dosáhnout. Dál jít nechtějí a jejich rozmrzelost lze chápat, i když člověk s jejich postojem k politice banky nesouhlasí.

Chce-li ECB předejít tvrdému přistání ekonomiky eurozóny, v roce 2008 bude muset úrokové sazby snížit.

Kráčet mimo rytmus má své důsledky. Euro například prudce posílilo, což Tricheta přimělo odsoudit „brutální“ měnové pohyby. Když prudce posílil kanadský dolar, Bank of Canada se nedržela jen řečí – a snížila úrokové sazby.

ECB má tutéž možnost, ale odmítá jí využít. Vedle prázdných hrozeb zvýšením úrokových sazeb existuje reálné riziko, že ECB bude ocejchována jako centrální banka, která štěká, ale nekouše (odborníci na chování zvířat vědí, že štěkot a kousání se nedoplňují, nýbrž nahrazují).

V sázce je věrohodnost ECB. Jak vážně brali Číňané Tricheta, musí se člověk tázat, když přijel do Číny, aby protestoval proti „brutálnímu“ zhodnocování eura vůči žen-min-pi? Seškrtejte si úrokové sazby, museli si v duchu myslet, a budete mít míň důvodů ke stížnostem.

Pohyb mimo rytmus také přitahuje pozornost ke skutečnosti, že ECB hrozí, že ztratí kontrolu nad inflačními očekáváními. Federální rezervní úřad USA může sazbu federálních fondů seškrtat o 100 bazických bodů, aniž by o kontrolu nad inflačními očekáváními USA přišel. ECB však nemůže úrokové sazby snížit ani o 1 bazický bod, neboť se obává, že se inflační očekávání v eurozóně rozkližují.

To je zřetelný a přesvědčivý důkaz dřívějších přešlapů v politice ECB při normalizaci vývoje úrokových sazeb. Kdyby se Evropská centrální banka v minulosti nezpozdila a nejednala příliš pomalu, dostála by lépe svému mandátu opřenému o stabilitu cen a nebyla by teď mimo rytmus kroků centrálních bank v ostatních průmyslových zemích.