Hledání nového výkonného ředitele MMF slouží jako palčivá připomínka, jak nespravedlivé jsou dnešní mezinárodní instituce. Ty byly vytvořeny v poválečném světě po roce 1945 a odrážejí realitu, která již dávno přestala existovat.

Uspořádání a rozdělení moci v OSN, MMF, Světové bance a skupině G7 reflektuje celosvětovou rovnováhu, která dávno zmizela. Po druhé světové válce byly Německo a Japonsko poraženými agresory, Sovětský svaz představoval významnou hrozbu a Čínu pohlcovala občanská válka, která posléze vynesla k moci Maovy komunisty. Mnoho zemí takzvaného „třetího světa" buďto získalo nezávislost teprve krátce předtím, nebo stále zůstávalo koloniemi; všechny pak byly velice chudé.

V roce 1945 existovalo na světě 74 nezávislých států; dnes je jich 193. Komunismus je mimo hranice Číny, Kuby a Severní Koreje populární pouze v západoevropských kavárnách a několika amerických univerzitních areálech. Německo je sjednocené a velká část třetího světa roste rychleji než svět první: počítačový software se vyvíjí v Béngalúru a americké postgraduální programy včetně obchodních škol dostávají tisíce přihlášek od bystrých čínských studentů.

Celý svět se obrátil vzhůru nohama, a přesto si například Francie a Británie uchovávají křesla stálých členů Rady bezpečnosti OSN. V roce 1945 to mělo logiku; dnes už nikoliv. Proč právě Francie a Británie, a ne Německo a Japonsko jakožto dvě mnohem větší ekonomiky? Případně Indie a Brazílie jakožto dvě obrovské země?

Má skutečně logiku, aby dva členské státy Evropské unie disponovaly v Radě bezpečnosti právem veta, zatímco země třetího světa (mimo Čínu) zůstaly zcela bez zastoupení? EU nemá společnou zahraniční politiku a v dohledné budoucnosti ji mít ani nebude, ale to není důvod, aby byly Francie a Británie i nadále upřednostňovány. A pokud Evropa myslí společnou zahraniční politiku opravdu vážně, dává současné uspořádání nějaký smysl? Jistě, Francie a Británie mají opravdu nejlepší zahraniční služby v Evropě, ale to je jen zaměňování příčiny a následku. Francie a Británie si tyto kapacity udržují, poněvadž mají i nadále v zahraniční politice důležitost.

Přehnané zastoupení Evropy se však netýká jen Rady bezpečnosti. Společná evropská zahraniční politika sice neexistuje, ale Evropa vyznává jistý druh společné hospodářské politiky: 12 z 15 současných členských zemí zavedlo jako společnou měnu euro a má i jedinou centrální banku. Přesto Německo, Francie, Itálie a Británie drží ve skupině G7 čtyři ze sedmi křesel.

Situace je ještě absurdnější, když se sejdou ministři financí zemí G7: těchto schůzek se stále účastní také guvernéři centrálních bank Francie, Německa a Itálie, přestože se jejich banky staly pouhými místními pobočkami Evropské centrální banky, zatímco prezident ECB - skutečné měnové autority těchto zemí - je pouhým „přizvaným hostem". Neměla by mít Evropa vyhrazeno jen jediné místo?

Vedoucí evropští činitelé se pochopitelně proti jakékoliv podobné reformě ostře stavějí: obávají se nejen ztráty významných příležitostí k fotografování, ale i ztráty skutečné moci. Otázka, jak velkou mocí v G7 skutečně disponují, je ovšem sporná: americký prezident, američtí ministři zahraničí a financí i šéf americké centrální banky si ve velké, těžkopádné skupině téměř jistě prosadí svou snadněji než na případné menší schůzce, kde by Evropa hovořila jediným hlasem.

Současné hledání nového šéfa MMF v tomto duchu pokračuje. Funkce výkonného ředitele MMF je vyhrazena pro člověka ze západní Evropy; Američané mají Světovou banku. Rozdělení postů opomíjí rozvojové země, z nichž mnohé se „rozvíjejí" takovou rychlostí, že budou co do ukazatelů na hlavu velice brzy bohatší než Evropa.

Co třeba jedna miliarda Indů nebo 1,2 miliardy Číňanů? Nemělo by se s jedním z nich na takovou funkci alespoň uvažovat? A co tvrdě pracující a rychle rostoucí Jihokorejci? Proč by neměli být zastoupeni na stejné úrovni jako Itálie či Francie? A co úspěšné latinskoamerické příběhy, jako jsou Chile a možná i Mexiko či Brazílie?

Zdá se, že Evropanům vlastně na této funkci příliš nezáleží. Výkonný ředitel MMF Horst Köhler koneckonců odstoupil z místa, které vyžaduje pozornost celého světa, a přijal nominaci na funkci německého prezidenta, což je ceremoniální post, s nímž není spojena vůbec žádná moc, a to ani uvnitř Německa.

OECD sídlí v Paříži, Organizace Spojených národů pro výživu a zemědělství má sídlo v Římě a seznam pokračuje. Jednoduše řečeno má západní Evropa v mezinárodních organizacích přehnané zastoupení vzhledem ke své velikosti vztažené k HDP a ještě více vzhledem k počtu obyvatel. Není tedy překvapením, že někteří Evropané - zejména Francouzi - tolik odmítají reformu mezinárodních institucí, a to i ve smyslu snížení plýtvavosti a neefektivity v OSN. Koneckonců, copak by poté někdo mohl nenavrhnout, aby se prvním krokem takové reformy stala redukce zastoupení Evropy v Radě bezpečnosti na jediné křeslo?

Evropa je krátkozraká. Jediné křeslo - v OSN, v MMF či ve Světové bance - by ji pozvedlo na stejnou úroveň jako USA, čímž by se její celosvětový vliv zvýšil, nikoliv umenšil.

Přehnané zastoupení západní Evropy a nedostatečné zastoupení rostoucích rozvojových zemí nemůže přetrvávat. Už nyní vytváří napětí. Překonané sny o majestátnosti by se neměly plést do realistického a spravedlivého rozdělení moci na mezinárodním kolbišti.