Thursday, August 28, 2014
0

Naše postmoderní krize

BERLÍN – O víkendu 7. až 9. května nahlédla Evropská unie do propasti historického selhání. V sázce byl osud eura a spolu s ním i evropské sjednocení jako celek. Od podepsání Římských smluv v roce 1957 nečelila Evropa tak vážnému politickému nebezpečí. Na povrchu byla hlavním problémem finanční stabilizace Řecka a společné evropské měny, avšak ve skutečnosti měla tato hra název „Záchrana bank, díl II.“.

Kdyby bylo Řecko vyhlásilo státní bankrot, nejenže by se ocitly v ohrožení Portugalsko, Španělsko a další slabší ekonomiky eurozóny, ale Evropa by se stala terčem útoku na své cenné papíry. To by vyvolalo kolaps bank a pojišťoven, které jsou údajně „příliš velké, než aby mohly padnout“, a to nejen v Evropě, ale po celém světě.

Když se hlavy členských států EU sešly v Bruselu, aby se zabývaly řeckou krizí, začal mezibankovní trh, jenž je pro likviditu finančních institucí rozhodující, zamrzat stejně jako po pádu Lehman Brothers v září 2008. Světová finanční soustava se znovu ocitla na okraji srázu. Teprve když členské státy eurozóny a MMF spojily síly a poskytly záchranný balík v objemu 750 miliard eur, podařilo se zabránit dalšímu systémovému krachu.

Kolik sanací však budou lidé v západních demokraciích tolerovat, než se krize globální finanční soustavy promění v krizi západní demokracie? Odpověď je zřejmá: už mnoho ne.

U většiny občanů Západu se zatím krize neprojevila tak otřesným a převratným způsobem jako v roce 1929. Zatím se finanční krize stále jeví spíše jako poněkud mlhavá hrozba: lidé se bojí inflace, stagnace, nezaměstnanosti a ztráty majetku a postavení. Nemyslí si však, že se ke konci chýlí svět, tak jak ho znají.

Nálada na Západě navíc kolísá mezi pochopením, že se tuto krizi nepodaří vyřešit bez zásadních otřesů a změn, a nadějí, že se vyřeší normálním, cyklickým způsobem podobně jako jiné krize – Mexiko, Asie, internetová bublina atd. – a že se situace v nepříliš vzdálené budoucnosti opět začne zlepšovat.

Tato nejistá reakce zčásti vysvětluje, proč západní vlády nemají dostatek vůle vyvodit ze systémového selhání finančního sektoru hmatatelné závěry. Proto také vlády vyvolávají dojem, že nevědí, jak provést své společnosti těmito zrádnými vodami. Vedoucí představitelé hovoří o „systémových rizicích“ a nezbytnosti sanací, ale současně umožňují těm, kdo nesou zodpovědnost za dvě po sobě jdoucí systémová selhání, provozovat totéž globální kasino, které už dvakrát přivedlo svět na pokraj kolapsu.

Před šedesáti lety by globální krize podobná té, jaké jsme dnes svědky, bývala měla potenciál rozpoutat další světovou válku. Ta už naštěstí není reálnou alternativou. Realita atomové bomby vylučuje rozsáhlou válku světových mocností; vlády na základě globální dohody intervenují pomocí rozsáhlých sanací a dnešní západní společnosti i rozvíjející se mocnosti jsou mnohem bohatší než ty, které zničila první světová válka. V roce 2007 dosahovala globální aktiva (včetně akcií, soukromého a veřejného dluhu a bankovních vkladů) objemu 194 bilionů dolarů – to je 343% ročního globálního HDP.

Selhání globální finanční soustavy navíc přichází v době, kdy se moc přesouvá ze Západu na Východ. Světová ekonomika dnes vkládá naděje do rozvíjejících se mocností ve východní a jižní Asii pod taktovkou Číny a Indie.

Ze všech těchto důvodů nebude nynější globální krize tak ničivá, jako byla velká hospodářská krize. Naše současné nesnáze nesou spíše všechny rysy „postmoderní“ krize. Potřebujeme si však položit otázku, kde a jak se energie uvolněná touto krizí vybije, protože nemůže být pochyb, že se takovým či onakým způsobem stane. Prozatímní důkazy koneckonců naznačují, že krize zde setrvá po dlouhou dobu v podobě nečekaných erupcí, jako jsou současné trampoty Řecka a eura, ale i inflace, stagnace a populistické vzpoury.

Existují dobré důvody věřit, že například hnutí Čajový dýchánek ve Spojených státech, které úzce souvisí s hospodářskou katastrofou po kolapsu Lehman Brothers, představuje jeden z kanálů pro vybití energie uvolněné krizí. A po událostech v Řecku nebo Maďarsku si lze snadno představit, jak budou v případě rozdrobení EU vypadat zkrachovalé evropské státy.

Skutečnost, že současná globální krize je krizí postmoderní, však nesnižuje její nebezpečnost. Postmoderní krize totiž přinášejí postmoderní rizika, jejichž výsledkem není hrozba klasických válek, nýbrž rozpad a zborcení mocenského vakua. Vzhledem k chování evropských vlád nicméně vyvstává naléhavá otázka: Mají tyto vlády alespoň tušení, co vše je v sázce u stolu, za nímž sedí a hrají ruletu s dějinami?

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured