NEW YORK – Žijeme ve světě, kde by globální ekonomika a politické řízení teoreticky měly být v rukou skupiny G-20. V praxi ovšem neexistuje žádné globální vedení a mezi členy G-20 panuje značný chaos a neshody nad měnovou a fiskální politikou, směnnými kurzy a globálními nevyváženostmi, změnou klimatu, obchodem, finanční stabilitou, mezinárodním měnovým systémem a energetickou, potravinovou a globální bezpečností. Přední mocnosti dnes vlastně tyto oblasti nepokládají za hry, jež mohou přinést kladné body všem, nýbrž za soupeření s nulovým součtem. Náš svět je v zásadě světem G-nula.

V devatenáctém století bylo stabilním hegemonem Spojené království a právě britské impérium prosazovalo globální veřejné statky volného obchodu, volné mobility kapitálu, zlatého standardu a britské libry jako hlavní globální rezervní měny. Ve dvacátém století tuto úlohu převzaly Spojené státy prosazující pax americana s cílem zajistit bezpečnost ve většině západní Evropy, Asie, Středního východu a Latinské Ameriky. USA také dominovaly brettonwoodským institucím – Mezinárodnímu měnovému fondu, Světové bance a později Světové obchodní organizaci – a tak určovaly globální obchodní a finanční pravidla, přičemž hlavní rezervní měnou byl dolar.

Dnes je však americké „impérium“ v relativním úpadku a fiskálně napjaté. Čína jako stoupající velmoc, leč nikoliv liberální demokracie uskutečňuje navíc model státního kapitalismu a v současném globálním systému – co se týče obchodu, směnných kurzů a změny klimatu – se veze jako černý pasažér a na zajišťování globálních veřejných statků se nepodílí. A byť existuje všeobecná nespokojenost s americkým dolarem, čínské žen-min-pi má stále daleko k proměně ve významnou, natož dominantní globální rezervní měnu.

Toto mocenské vakuum ještě zintenzivnilo absenci vůdčí síly v oblasti globálního ekonomického a politického řízení v řadách G-20 od doby, kdy v počátcích současné ekonomické a finanční krize nahradila skupinu G-7. S výjimkou londýnského summitu v dubnu 2009, kdy bylo dosaženo konsenzu nad společným měnovým a fiskálním stimulem, se G-20 vlastně stala jen dalším byrokratickým fórem, kde se sice o ledasčem diskutuje, ale nemnoho se dohodne.

Globální ekonomické velmoci se tudíž nepřestávají hašteřit, zda měnové a fiskální stimulace potřebujeme více anebo méně. Zásadní neshody jsou i v tom, zda snižovat globální nevyváženosti běžných účtů – a jakou úlohu by při takové korekci měly hrát měnové pohyby. Kurzovní pnutí vedou k měnovým válkám, které mohou vyústit až v obchodní války a protekcionismus.

Vskutku, nejenže série vyjednávání o volném obchodu započatá v Dauhá je prakticky mrtvá, ale existuje riziko finančního protekcionismu vyvolané tím, jak země regulací kapitálu opět svazují rozkolísané globální finanční toky a přímé zahraniční investice. Obdobně existuje pranepatrný konsenzus nad tím, jak reformovat regulaci a kontrolu finančních ústavů. Ještě menší shoda je ovšem na tom, jak reformovat mezinárodní měnovou soustavu založenou na pružných směnných kurzech a ústřední úloze dolaru coby přední rezervní měny.

Neúspěchem skončila též vyjednávání nad tématem globální změny klimatu a panuje nejednota v tom, jak za nové tahanice o globální zdroje přistupovat k potravinové a energetické bezpečnosti. Konečně ani co se týče globálních geopolitických otázek – napětí na Korejském poloostrově, jaderných ambicí Íránu, arabsko-izraelského konfliktu, absence řádu v Afghánistánu a Pákistánu a politické transformace autokratických režimů na Středním východě – se velmoci neshodnou a nedokážou prosazovat stabilní řešení.

Svět G-20 se proměnil ve svět G-nula z několika důvodů. Zaprvé, jakmile diskuse postoupí od obecných zásad k podrobným návrhům politických přístupů, pro 20 vyjednavačů je oproti sedmi mnohem těžší dosáhnout jasné dohody.

Zadruhé, lídrům G-7 je společná důvěra ve schopnost volných trhů přinášet dlouhodobou prosperitu a ve význam demokracie pro politickou stabilitu a sociální spravedlnost. Naproti tomu součástí G-20 jsou autokratické vlády s odlišnými názory na úlohu státu v ekonomice a na právní řád, vlastnická práva, transparentnost a svobodu slova.

Zatřetí, západním mocnostem dnes schází domácí politický konsenzus a finanční prostředky k prosazování mezinárodní agendy. USA jsou politicky polarizované a v jednu chvíli budou muset začít snižovat svůj rozpočtový schodek. Evropa se plně soustředí na snahu zachránit eurozónu a nemá žádnou společnou zahraniční ani obrannou politiku. Japonsko je zase bezmocné kvůli politickému patu v oblasti strukturálních reforem a nedokáže zabrzdit svůj dlouhodobý hospodářský úpadek.

Konečně stoupající velmoci jako Čína, Indie a Brazílie se příliš koncentrují na zvládnutí další fáze svého domácího vývoje, než aby nesly finanční a politické náklady plynoucí z nových mezinárodních povinností.

Krátce, poprvé od konce druhé světové války žádná země ani silná aliance zemí nemá politickou vůli a hospodářskou moc na globální scéně prosazovat své cíle. Tak jako v minulých historických údobích se toto vakuum možná stane pro ty, kdo mají tu ctižádost a výbojnost, pobídkou ke snaze zužitkovat své výhody.

Absence dohody na vysoké úrovni o vytvoření nového systému kolektivní bezpečnosti – zaměřeného spíš na hospodářskou než vojenskou moc – je v takovém světě nejen nezodpovědná, ale přímo nebezpečná. Svět G-nula bez vedení a multilaterální spolupráce je pro globální hospodářskou prosperitu a bezpečnost stavem ošidné rovnováhy.