6

Jedna velká unie

PAŘÍŽ – Nejčerstvějším lékem předkládaným jako řešení dlouhotrvající krize eura se v posledních několika týdnech stala myšlenka vytvoření evropské bankovní unie. Ať už jsou však přínosy bankovní unie jakékoli – a je jich celá řada –, návrhy na její založení vyvolávají víc otázek, než v současnosti dokážeme zodpovědět.

Motivace těch, kdo bankovní unii prosazují, se markantně liší. Někteří, zejména na jihu Evropy, ji považují za prostředek přesunutí břemene podpory tamějších bank na ty, kdo mají plnější kapsy. Jiní, hlavně v řadách bruselské eurokracie, ji pokládají za další velký krok při budování evropského superstátu. Teologové z Evropské komise, opření o náznak z posvátného odkazu Římské smlouvy na „stále užší svazek“, pohlížejí na každou krizi jako na příležitost k prosazování své federalistické agendy.

Evropská centrální banka se projevila přemýšlivěji, leč s nemenším nadšením, když prohlásila, že bankovní unie by měla mít tři cíle. Zaprvé, silnější dohled napříč eurozónou by měl posílit finanční integraci, „zmírnit makroekonomické nevyváženosti“ a zlepšit provádění měnové politiky. Jak by společný unijní kontrolor řešil problém nevyvážeností, se sice nevysvětluje, ale je to zajisté úctyhodná meta.

Druhým cílem by mělo být „zpřetrhat vazbu mezi bankami a suverény“, což byl obzvlášť nebezpečný rys loňského roku, a třetím je „prostřednictvím adekvátních příspěvků finančního průmyslu minimalizovat rizika pro daňové poplatníky“. Třetího cíle by sice bylo možné dosáhnout stát od státu, ale je zajisté obhajitelné, že plošnými bankovními odvody čili celoevropskou daní z finančních transakcí by se zamezilo konkurenčním pokřivením.

Jak by bylo možné těchto chvályhodných cílů dosáhnout? Evropská komise uvedla, že plná bankovní unie by musela spočívat na čtyřech pilířích: jednotném programu ochrany vkladů v bankách napříč EU (či eurozónou), jednotném úřadu a společném fondu pro řešení problémů bank, přinejmenším těch systematicky důležitých a přeshraničních, jednotném evropském orgánu pro dohled nad těmito bankami a jednotné soustavě pravidel pro prozíravou kontrolu všech bank v Evropě.

Každý, kdo kdy působil v bankovním dohledu, na první pohled vidí, že tyto čtyři pilíře bude nutné pečlivě konstruovat. Mnoha jednotlivým zemím trvalo generaci, než své domácí soustavy vybudovaly. V tomto případě navíc dosud nejsou vyřešeny tři velké politické otázky.

Zaprvé, rozhodnuto zatím není o identitě jednotného evropského dohlížitele na bankovnictví a ECB vycítila příležitost urvat moc. Centrální bankéři v Evropě odjakživa nelibě nesou úzký měnověpolitický mandát, jejž ECB přiznala Maastrichtská smlouva. Bankovní dohled nebyl začleněn mezi cíle ECB, přestože jeden z článků smlouvy dává soustavě evropských centrálních bank jako celku za úkol k účinnému dohledu přispívat. Teď prohlašují, že nejjednodušším řešením by bylo tuto pravomoc rozšířit a učinit z ECB fakticky celoevropského dohlížitele.

Takovému výsledku není nakloněna Evropská komise, která právě zřídila Evropský orgán pro bankovnictví (EOB). Ten je úzce svázán se samotnou Komisí a považuje se za přirozeného kandidáta na širší úlohu.

Komise má kus pravdy, ale i jistý problém. Během politických handlů, jež založení EOB (společně se dvěma ekvivalentními orgány pro cenné papíry a pojištění) předcházely, bylo domluveno, že tento nový úřad bude sídlit v Londýně. To se tehdy zdálo logické, ale přestává to platit, má-li se úloha EOB rozšířit. Jak by kontrolní orgán eurozóny mohl sídlit mimo eurozónu?

Druhou nevyřešenou otázkou je, jak bankovní unie dosáhnout právními prostředky. Ústavní změna tohoto rozsahu by normálně vyžadovala novou evropskou úmluvu. K tomu by ale byl potřeba čas a ten evropským lídrům došel.

Nadto není jisté, že by voliči v zemích, které při změně úmluvy vyžadují referendum, další přenos suverenity podpořili. Pravděpodobně to tedy skončí tím, že bankovní unie vznikne léty prověřeným postupem EU, tedy využitím stávajících pravomocí, obelstěním otázky suverenity a obejitím konzultace s veřejným míněním. To naznačuje, že bude potřeba spolehnout se na ECB.

Poslední otázka tkví v tom, co by taková bankovní unie eurozóny znamenala pro jednotný finanční trh, a to zejména pro ty země EU, které jsou mimo jednotnou měnu. Mnohé by se dobrovolně přidaly, neboť mají v úmyslu se co nejdříve začlenit, navzdory potížím eura. To však neplatí pro Velkou Británii a Londýn zůstává zdaleka největším finančním centrem kontinentu.

Obávám se, že Francouzi a Němci teď s obtížnými Brity ztratili trpělivost a zdráhající se usilovat o dohodu. To zase euroskeptičtí britští politici berou za příležitost k přetvoření vztahu Británie k EU, ba někteří v tom vidí šanci na vyjednání odchodu z unie.

Názor v londýnské City upřednostňuje spíš střední cestu, která by Británii umožnila neztratit přínosy jednotného trhu, aniž by se však musela podřídit sjednocené regulaci. Toho bude těžké dosáhnout.

Mám dojem, že určitá bankovní unie bude zřízena, a to brzy. Jinak se bankovní soustava eurozóny zhroutí. Takový krok by ale mohl mít vážné důsledky pro velký volnotržní experiment Evropy, a nebudou-li pečlivě řešeny, mohly by vyústit v odchod Británie. Politické sázky jsou vysoké a do výsledku se to patrně promítne.

Z angličtiny přeložil David Daduč