Monday, November 24, 2014
0

Stará levice versus nová levice v Latinské Americe

Nedávné volební výsledky v Latinské Americe lze interpretovat dvěma způsoby. Zaprvé a nejzřetelněji, údajný obrat k levici upouští páru, a to dost rychle. V posledních týdnech byl v Peru poražen hypernacionalista Ollanta Humala, klon venezuelského prezidenta Huga Cháveze, v Kolumbii se 62% hlasů drtivě zvítězil konzervativní Alvaro Uribe a v mexických prezidentských volbách, stanovených na 2. července, zaostává Andrés Manuel López Obrador. Všechny tyto nesouvisející události zdánlivě odporují levicovému trendu v Latinské Americe.

Na tyto události však lze pohlížet i jiným způsobem. Ano, prezident Uribe sice obhájil znovuzvolení, avšak velkým překvapením v Kolumbii byl konec systému dvou stran, jež v zemi dominovaly desítky let, a nástup levicové Polo Democrático coby druhé největší politické síly ve státě.

Obdobně platí, že ačkoli v Peru zvítězil Alan García, nepatří ke tvrdě levicové partaji, která nakonec prozřela (jako Lula da Silva v Brazílii, Michelle Bacheletová v Chile a Tabaré Vázquez v Uruguayi). Jeho strana APRA, kterou už ve 20. letech minulého století založil Victor Raúl Haya de la Torre, je v regionu jednou z nejstarších a nejsilněji anachronických populistických organizací.

Tak jako Chávez ve Venezuele, Kirchner v Argentině, Evo Morales v Bolívii a López Obrador v Mexiku, prezident García patří k nereformované levici, která vychází ze silné latinskoamerické populistické tradice. Mohl se sice snad hodně ponaučit ze svého katastrofického prezidentství v 80. letech, ale má mnohem blíž ke špatné levici než k té správné. V Mexiku López Obrador začal v posledních dnech získávat v předvolebních průzkumech a zároveň projevovat svou barvu, když mexickým voličům slibuje modré z nebe.

Podstatnější dění uvnitř latinskoamerické levice ve skutečnosti zřejmě tolik netkví v dostihových výsledcích voleb, nýbrž v narůstajících odlišnostech mezi modernisty a revanšisty, mezi národními zájmy a ideologií. Vzhledem k tomu, že se Morales vlichocuje Chávezovi a Fidelu Castrovi rychleji, než většina lidí očekávala – znárodňováním bolivijského zemního plynu, zvaním velkého množství kubánských lékařů a poradců do své země a podepisováním bezpočtu dohod o spolupráci s Venezuelou –, vyvolává také sílící napětí ve vztahu k Brazílii a Chile.

Obě země jsou jeho sousedy a jejich lídři jsou, přinejmenším teoreticky, jeho ideologickými soudruhy. Avšak rozdíly mezi moderní a zastaralou levicí a neslučitelné národní zájmy těchto tří zemí, zdá se, nad povrchnějšími politickými spřízněnostmi trumfují.

Saõ Paulo, hnací síla brazilského průmyslu, například v současnosti s většinou své energie závisí na bolivijském zemním plynu. Brazilská energetická společnost Petrobras proto v Bolívii investovala obrovské částky do všeho od průzkumných prací po plynovody. Po zvolení Eva Moralese byl teď hlavní zdroj zemního plynu pro Petrobras nenadále znárodněn.

Domácí poplatky za těžbu bolivijského plynu se zvyšují o více než 50% a cena účtovaná zahraničním klientům Bolívie se dost dobře může zdvojnásobit. Smlouvy se považují jen za cár papíru a zařízení Petrobrasu v Bolívii prověřují technici a právníci PDVESA, venezuelského ropného obra. Lula chce být k Moralesovi vlídný, ale nemůže být vlídný ke svému vyvlastňovatelskému sousedovi a současně zachovat spokojenost průmyslníků a spotřebitelů v Saõ Paulu.

Obdobná tření vznikají v Chile. Prezidentka Bacheletová by ráda vyřešila už století starý problém pevninského uzavření přístupu Bolívie k Pacifiku, ale zjišťuje, že jde o složitější úkol, než očekávala, neboť Morales zvyšuje ceny plynu a snižuje vývozy do Argentiny, největšího zahraničního dodavatele energie do Chile. Moralesova rétorika také není právě ku pomoci: obviňováním Spojených států, že se na něj pokoušejí provést atentát, jak učinil minulý týden, si nijak nezískává oblibu elit země, jež s USA podepsala dohodu o volném obchodu a jejíž prezidentka brzy navštíví Washington.

Nakonec, Moralesova strategická aliance s Kubou a Venezuelou může okamžitým národním zájmům Bolívie posloužit. Na druhou stranu, Chávezovo nestoudné vměšování do peruánských voleb mu mohlo Alana Garcíu znepřátelit natolik, že se skutečně stane sociálním demokratem v evropském stylu a López Obrador by mohl dodržet své sliby a respektovat NAFTA, přiklonit se k makroekonomické pravověrnosti a pěstovat dobré vztahy s USA.

Propast mezi dvěma levicemi v Latinské Americe se ovšem vytrvale prohlubuje. To je nevyhnutelné, neboť tento rozkol pramení z prostého přiznání faktu, že odpovědné vlády musejí klást národní zájmy nad nostalgii, omračující rétoriku i křiklavou ideologii.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

    Please login or register to post a comment

    Featured