Evropská unie slaví 50. narozeniny a mnozí Evropané spolu s ní vstupují do středního věku. Zároveň jsou si stále více vědomi, že demografické změny mají potenciál učinit příští půlstoletí Evropy značně odlišným od půlstoletí předchozího.

Prvních 50 let EU bylo charakterizováno růstem počtu obyvatel a vysokým podílem lidí v produktivním věku v poměru k počtu dětí a starších osob. Poválečná generace silných ročníků byla v tomto období tahounem trvalého hospodářského růstu, který posílil postavení Evropy ve světě a vedl k dramatickému zlepšení kvality života jejích občanů.

V příštích pěti desetiletích budou naopak tyto silné ročníky v EU odcházet do důchodu a zanechají za sebou méně početnou generaci lidí v produktivním věku, kteří ponesou značnou zátěž v podobě nutnosti uspokojovat zdravotní a důchodové potřeby starších lidí. Do roku 2050 dosáhne 36 procent Evropanů věku šedesáti nebo více let a navzdory zvyšující se průměrné délce života se do roku 2020 začne počet obyvatel na kontinentu vlivem pokračující nízké porodnosti snižovat.

Ačkoliv je nepravděpodobné, že by Evropa v důsledku tohoto demografického posunu zchudla, může zažít vleklé období pomalejšího růstu. Při rovnosti všech ostatních podmínek vykazují příjem na hlavu a produktivita práce v zemích s vysokým podílem starších lidí tendenci růst pomaleji než v „mladších“ zemích. Hospodářská síla Evropy v poměru k ostatnímu světu se proto může snížit, možná i prudce.

Evropské obyvatelstvo stárne a bude ho ubývat, avšak velká část rozvojového světa je naopak mladá a stále lidnatější. Počet obyvatel v 50 nejméně rozvinutých zemích se má podle předpokladů do roku 2050 zdvojnásobit, a zatímco v Evropě klesne poměr lidí v produktivním a neproduktivním věku na zhruba 1,4, v rozvojovém světě bude podstatně vyšší.

Země ve většině rozvojových oblastí, jako jsou Latinská Amerika, severní Afrika, Blízký východ a velká část Asie, mohou být schopny zapojit své armády potenciálních pracovníků do produktivní zaměstnanecké činnosti a poté citelně těžit z výsledného hospodářského boomu. (K tomuto „zázraku“ již ostatně došlo ve východní Asii.) Podíl těchto regionů na globální ekonomice by se v důsledku toho zvýšil.

Naopak jiné regiony pravděpodobně nedokážou produktivní zaměstnání poskytovat. Rozšiřující se zástupy nezaměstnaných či neadekvátně zaměstnaných mladých lidí mohou způsobit zvýšení zločinnosti a občanské nepokoje. Výsledkem by mohla být politická nestabilita, války a terorismus se strašlivými dopady doma i v zahraničí, Evropu nevyjímaje. Obzvláště chmurné jsou demografické vyhlídky subsaharské Afriky, kde překotně rostoucí populace mladých lidí vstupují na trhy práce, které je nedokážou umístit. Migrace z Afriky a dalších rozvojových regionů do Evropy se již dnes zvyšuje a s růstem populace v chudých zemích se počet možných migrantů znásobí.

Tyto migrační tlaky představují pro problematický trh práce v Evropě potenciální řešení. Evropa potřebuje lidi v produktivním věku, aby snížila zátěž spojenou se stále početnější populací starších lidí, takže uvolnění imigračních omezení by mohlo pomoci. Zároveň by to však mohlo vyvolat sociální problémy, poněvadž Evropané odmítají příliv cizinců v obavách o svá pracovní místa a bezpečnost, případně kvůli kulturní odlišnosti. Otevření dveří migrantům by muselo probíhat postupně, kontrolovaně a za odhodlaného úsilí přesvědčit Evropany o výhodách takového kroku. Vzhledem k mohutnému zvýšení migrace, které by bylo nutné k vyvážení dopadu stárnutí obyvatelstva v Evropě, by to navíc bylo přinejlepším jen částečné řešení.

Evropa však může podniknout i další kroky, aby kompenzovala rýsující se demografickou nerovnováhu nebo se na ni adaptovala. Řada zemí v regionu již zavedla do praxe politiku zaměřenou na zvýšení porodnosti. Mezi nejběžnější nástroje, jak stimulovat vyšší porodnost, patří daňové výhody a měsíční příspěvky párům s dětmi nebo snížení podpory antikoncepce. V mnoha zemích EU je do pracovního procesu zapojeno mnohem vyšší procento mužů než žen. Opatření umožňující matkám pracovat, jako jsou státem financovaná péče o děti a flexibilnější pracovní doba, vytvářejí pobídky pro výchovu dětí a současně rozšiřují pracovní sílu.

Účinky takových opatření se však pravděpodobně neprojeví brzy, takže se státní politika bude muset zaměřovat i na ty, kdo už na trhu práce působí – podněcovat je, aby si spořili na důchod –, a také na ty, kteří se ho chystají opustit. Současné penzijní systémy často trestají lidi, kteří si přejí pracovat i po dosažení oficiálního důchodového věku, a věková diskriminace překáží těm, kdo jsou schopni pracovat i po šedesátce a sedmdesátce. Pružnější úprava penzí, právní reformy a mediální a osvětové kampaně zaměřené na změnu vnímání starších zaměstnanců umožní jednotlivým lidem pracovat déle. Podpora celoživotního vzdělávání pak pomůže lidem přizpůsobit svou kvalifikaci a vědomosti požadavkům měnící se ekonomiky. A vzhledem k vyššímu průměrnému věku je dalším rozumným způsobem, jak řešit negativní dopady stárnutí populace, zvýšení hranice pro odchod do důchodu.

Kombinace těchto a dalších opatření by Evropě pomohla udržet si vysokou životní úroveň i v nadcházejících desetiletích. Rozpoznání zvyšující se síly regionů s příznivější demografickou strukturou by například přispělo k tomu, aby si EU zachovala své globální postavení. Podobně i snaha pomoci rozvojovým zemím vytvářet pracovní místa a zlepšovat kvalitu života oslabí neřízenou migraci a pomůže odvrátit sociální náklady s ní spojené.

K populační změně dochází pomalu a její dopady lze předvídat brzy. Mají-li státy EU překonat demografické problémy příštího půlstoletí, neměly by s přípravou na ně otálet.