Všude na světě se lidé táží: co je pravým motivem Bushovy administrativy k hrozící válce s Irákem? Jde o potlačování zbraní hromadného ničení? Jedná se o osobní synovu pomstu muži, jenž se pokusil o atentát na jeho otce? Jde o obranu Izraele? Jde o snahu udělat ze Středního východu demokratičtější oblast, jak tvrdí mnoho předních hlasů Bushovy administrativy? Nebo jde o to, jak se mnozí obávají, aby Amerika dostala do rukou iráckou ropu?

Bushova administrativa nabídla celou řadu zdůvodnění svých plánů, i když s celkem důsledným důrazem na zbraně hromadného ničení. Náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz hovoří o přeměně Iráku v ,,první arabskou demokracii." Mnozí z Bushovy administrativy tvrdí, že agresivní politika vůči Iráku může nakonec způsobit pád autokratických vlád na Středním východě podobně, jako Reaganova administrativa prý zapříčinila rozpad sovětské ,,říše zla."

Za hranicemi Ameriky těmto argumentům téměř nikdo nenaletí. Většina lidí věří, že na špici amerických motivů figuruje ropa. Vzhledem k tomu, že národní bezpečnostní archivy USA se těžko náhle otevřou, není pravděpodobné, že bychom se dopátrali prezidentových nejniternějších myšlenek. Navíc různí američtí představitelé mají jistě různé priority. Prezident Bush se možná soustředí na zbraně hromadného ničení. Wolfowitzovým cílem může být demokracie. A ostatní třeba upřeně sledují cenu irácké ropy.

Plodnější než hledání amerických motivů je otázka, jak se USA zachovají, jakmile válka začne. Tady se nemusíme spoléhat na odhadování jednotlivců. Můžeme zvážit americké jednání v nedávné historii.

Pohlédneme-li do historických záznamů, je těžké věřit, že USA vnesou na Střední východ demokracii. Dnešní Střední východ je výtvorem Spojených států a Evropy. Tamní krutovládci a monarchové vděčí za své pozice machinacím a tichému souhlasu Západu. I když Amerika vstoupí do války pod třepotavým praporem demokracie, výsledky budou zřejmě méně velkolepé. A nakonec to pravděpodobně bude válka o iráckou ropu.

V průběhu 20. století hrály arabské sebeurčení, demokracie a hospodářská reforma druhé housle vedle ropy. Když Britové nalákali arabské náčelníky, aby v první světové válce bojovali za britské impérium, nezískali Arabové po válce odměnou suverenitu, ale pokračování britského a francouzského vazalství.

Kdykoli skutečná demokracie na Středním východě ohrozila americkou kontrolu nad ropnými zásobami, byla odhozena jako přebytečná zátěž. Vezměme v úvahu puč proti íránskému premiérovi Mossadekovi, který podporovala CIA. Roku 1951 Mossadek znárodnil íránský ropný průmysl, což v následujícím roce vedlo k britskému bojkotu a poté v roce 1953 k intervenci za podpory USA, kdy byl oblíbený premiér svržen a uvězněn.

Neméně poučným případem je podpora Západu tvrdému vojenskému zásahu v Alžíru poté, co hrozilo, že demokratické volby na počátku roku 1992 vynesou k moci Frontu islámské spásy (FIS). Když se zdálo, že FIS finišuje k vítězství, zakročila alžírská armáda a zabránila pokračování voleb. Západní vlády, v čele s Francií, ovšem s podporou USA, poskytly alžírským generálům morální a finanční podporu.

Americké chování v bývalé sovětské Střední Asii podává stejně živý obrázek. Mnozí v Bushově administrativě poukazují na práci v této oblasti jako na výkladní skříň toho, jak přebudují Střední východ. Avšak demokracie nemá naprosto nic společného s americkou politikou ve Střední Asii, kde o sebe zakopávají americké ropné společnosti a diplomaté při prosazování obchodů v despotickém Kazachstánu, Turkmenistánu a Uzbekistánu.

Představu o poválečné politice Spojených států v Iráku si lze udělat na základě klíčových dokumentů, jež Bushova administrativa vytvořila pro vlastní účely před 11. zářím, kdy analýzu Středního východu mnohem méně ovlivňovaly dnes živé obavy. Asi nejzajímavějším spisem je studie nazvaná ,,Strategické výzvy energetické politiky 21. století," již vypracoval Institut pro veřejné zájmy Jamese Bakera při Rice University v Texasu a Rada pro zahraniční vztahy.

Studie objasňuje dvě věci. Zaprvé je Irák branou k ropě přitékající ze Středního východu, neboť leží na druhých největších nalezištích na světě. Zpráva se mučí myšlenkami nad tím, že z důvodů hospodářské bezpečnosti Amerika iráckou ropu potřebuje, ale z důvodů vojensko-bezpečnostních nemohou USA Saddámovi dovolit ropu dobývat. Důsledky se zdají být nasnadě: Spojené státy potřebují kvůli své energetické politice nový irácký režim. Demokracie se nikde ve studii nezmiňuje.

Tento dokument také nabízí zajímavý pohled na hlavní zájmy činitelů, jako jsou vicepresident Dick Cheney a ministr obrany Donald Rumsfeld. Oba vstoupili roku 1974 do národní vlády prezidenta Geralda Forda během embarga na arabskou ropu, které vyvolalo velké hospodářské otřesy, jež znamenaly konec dalších Fordových prezidentských vyhlídek. Studie ,,Strategické výzvy energetické politiky" klade ohromný důraz na hrozbu podobných otřesů v současnosti. Embargo sedmdesátých let bylo očividně určujícím okamžikem pro strategické uvažování pánů Cheneyho a Rumsfelda.

Bushova administrativa může být přesvědčena, že se chystá do války, aby bojovala za demokracii na Středním východě, ale americká podpora skutečné demokracie se brzy rozplyne. Válka vedená kvůli ropě bude bohužel válkou, která dále destabilizuje mezinárodní politiku a společnost a podkope skutečnou bezpečnost Spojených států a celého světa.