CAMBRIDGE – Má logiku, aby ministr financí Spojených států Hank Paulson cestoval po Blízkém východě a podporoval tam pevné navázání tamních měn na dolar, zatímco Bushova administrativa současně peskuje asijské země za to, že nedopouštějí, aby se jejich měny vůči dolaru rychleji zhodnocovaly? Tento do nebe volající rozpor pramení spíše z pokračující hospodářské a finanční zranitelnosti USA, než aby odrážel nějakou přesvědčivou ekonomickou logiku. Namísto prosazování pevných kurzů k dolarů, jak to činí Paulson, by USA měly podpořit zákulisní snahu Mezinárodního měnového fondu prosadit zpřetrhání vazeb mezi měnami ropných zemí a dolarem.

Možná se Bushova administrativa obává, že kdyby ropné státy opustily dolarový standard, dnešní slabost dolaru by se změnila v debakl. USA by se však měly daleko více starat o prosazení rychlejšího vyrovnání svého stále gigantického obchodního deficitu, který je v mnoha ohledech prvotní příčinou nedávné krize kolem špatných hypoték. Mnohočetná snaha administrativy odsouvat bolestné dopady na americké spotřebitele, včetně superlehkovážné monetární a fiskální politiky, přináší pouze riziko ještě větší krize v nepříliš vzdálené budoucnosti. Není vůbec těžké si představit, jak se krátce po nástupu budoucího prezidenta USA do úřadu počátkem roku 2009 vrátí celá strategie jako bumerang.

Posílení měn ropných států (nejen zemí Perského zálivu, ale i dalších blízkovýchodních států a Ruska) by samozřejmě neobrátilo obchodní bilanci USA přes noc. Ropné země se však velkou měrou podílejí na světových obchodních přebytcích a slabší dolar by do jisté míry pomohl podpořit americký vývoz, a to dokonce i v krátkodobém výhledu.

Ještě důležitější je, že pro americkou politiku je příkazem dne chovat se napříč regiony konzistentně. Jak může americké ministerstvo financí na jedné straně flirtovat s označením Číny za „měnového manipulátora“ a na druhé straně přehlížet podobnou strategii v zemích vyvážejících ropu?

Samozřejmě si lze představit i další důvody americké pokornosti vůči ropným zemím. Možná se administrativa obává, že nemůže prosit o nižší dolarové ceny ropy a současně pomáhat prosazovat slabší dolar. Navzdory oblíbenému názoru však spolu tyto dva aspekty mají jen málo společného. Ceny ropy se stanovují na světovém trhu a závisejí hlavně na poptávaných a nabízených objemech v různých oblastech, nikoliv na měně, v níž platba probíhá. Není vůbec jasné, zda by se dolarová cena ropy vyvíjela jinak, pokud by bylo referenční měnou namísto dolaru euro.

Ministr Paulson zdůraznil, že USA jsou „otevřené byznysu“ ze strany takzvaných suverénních fondů. Lze jen doufat, že je jeho sebevědomí oprávněné. Neexistuje důvod, aby USA zaváděly jakákoliv podstatná nová omezení suverénních investic v zemi nad rámec těch, která už v obchodní oblasti zavedly. Kromě toho USA tyto investice potřebují, aby pomohly rekapitalizovat svůj ošklivě oslabený finanční systém. I když se však dokážeme shodnout na tom, že USA mají být suverénním fondům i nadále otevřené, není důvod prosazovat kurzovou politiku, která jen zvýrazní právě ty obchodní nerovnováhy, jež daly celému fenoménu suverénních fondů vůbec vzniknout.

Bushova administrativa se možná obává, že pokud měny ropných zemí posílí vůči dolaru příliš, začne být dolar příliš drahý na to, aby mohly USA vystupňovat své vojenské operace na Blízkém východě. I to je však pomýlené. Povede-li levnější dolar k invazi amerického exportu na Blízký východ a ke zvýšení životní úrovně v oblasti, pak na tom značně vydělají všechny strany.

A co zájmy samotných ropných zemí? Mají pravdu, když se obávají potenciálně katastrofálních důsledků opuštění dolaru?

Stejně jako v případě Číny jsou tyto obavy přehnané. I kdyby v regionu převládala dolarová indexace, zhodnocování měnových kurzů by stále napomáhalo k podpoře levnějších dovozů a vyšší životní úrovni. Až se navíc začne důvěra veřejnosti v „odpojené“ měny ropných zemí postupem času zvyšovat, sníží se dolarová indexace soukromých kontraktů a měnové pohyby budou mít větší dopad na celkové ceny.

Pokud jde o bezprostřednější budoucnost, pak dnes inflace ve všech ropných zemích prudce roste, přičemž inflace indexu spotřebitelských cen na Blízkém východě dosahuje po letech relativní stability v průměru více než 6%. Bude-li tato inflace bez zábran pokračovat a prohlubovat se, pak je pravděpodobné, že její dopady budou stejně zhoubné jako zhodnocování měnového kurzu, jemuž se regionální vládci tak usilovně snaží vyhnout.

Zřejmě nejvýznamnějším pozitivním efektem zhodnocování měnového kurzu by byla podpora rozvoje sektorů orientovaných na domácí trh, jako jsou zdravotnictví, školství a bankovnictví, což by částečně snížilo masivní podzaměstnanost v regionu.

Jistě, mezi vývozci ropy a asijskými ekonomikami existují důležité rozdíly. Světové ceny energií jsou na rekordních maximech, takže je jen logické, že ropné ekonomiky budou hromadit přebytky a šetřit si je na dobu, kdy se zásoby ropy nakonec vyčerpají. Flexibilní měnové kurzy jsou však stále správným řešením, má-li si region vytvořit vyváženější ekonomickou a finanční základnu. Pokud jde o USA, na jakémkoliv velkém rozvíjejícím se trhu nemá příliš velkou logiku podporovat navázání na dolar – přinejmenším do doby, kdy se normalizuje jejich obchodní bilance. Na pokrytectví kolem měn ropných zemí není vhodná doba.