WASHINGTON, DC – Konečně se zdá, že Obamova vláda uvažuje, že rázně zakročí proti americké bankovní elitě. Po nedávném volebním nezdaru v& Massachusetts se oprašují návrhy na zmenšení tržní moci bank, jež předložil bývalý předseda Federálního rezervního systému Paul Volcker.

Až doposud šlo o docela jinou historiku – v& zásadě o vítězství šéfů velkých bank, a to už od jara roku 2009, kdy se zdravějším ústavům dovolilo začít splácet prostředky, které čerpaly z& Programu sanace problémových aktiv ministerstva financí USA. To jim umožnilo vyklouznout i z& oněch velice mírných zvláštních podmínek, jež si vláda stanovila ve vztahu k& odměnám a platům.

V& rozhodujícím okamžiku krize a záchran – od září 2008 do počátku roku 2009 – Bushova i Obamova vláda přivíraly oči. Vážně míněné úvahy o sesazení bankéřů, kteří se na vzniku krize podíleli, ani o rozdělení jejich bank se vůbec neobjevily.

Jestliže se ta či ona branže propadne do krize, člověk obvykle očekává seriózní reorganizaci. I když se očividná neschopnost mísila s& jistou mírou smůly, obvyklý předpoklad zní: pokud vaše společnost potřebuje záchrannou ruku vlády, musí se u vás změnit nejvyšší vedení. Právě takové zásady po mnoho let důsledně prosazovalo americké ministerstvo financí, přímo i prostřednictvím vlivu na MMF, když se do šlamastyky dostávaly jiné země.

V& případě bankovního sektoru USA se přinejmenším doposavad vůbec nic nestalo. Většina řídících pracovníků z& doby před krizí zůstává, a co se týče praxe řízení rizik či odměn, změnilo se jen velmi málo. Proč byla vláda tak konzervativní? Jistou roli jistě sehrál strach z& naprostého zhroucení bankovní soustavy – společně s& nezdravou mírou mísení politické a finanční elity, jehož důsledkem byla opravdová náklonnost vůči firmám jako Goldman Sachs a Citigroup na nejvyšších vládních místech.

Každopádně se zdá, že příležitost byla promrhána. Když se uchytila opatření podniknutá ke stabilizaci hospodářství, banky začaly znovu vydělávat. A vzhledem k& odchodu některých konkurentů, například Bear Stearns a Lehman Brothers, větší podíl na trhu pro přeživší společnosti znamenal vyšší zisky.

V& létě roku 2009 vláda zahájila úsilí o mírnou regulatorní reformu a navrhla nová opatření na ochranu spotřebitele a určité kroky k& posílení finanční stability, leč na cestě vpřed bylo třeba bojovat o každý centimetr. Zkraje roku 2010 byla navržena nová bankovní daň, která měla vynést kolem 90 miliard dolarů zhruba za deset let – což by ovšem představovalo pouhé jedno procento zisků bank.

Není divu, že se banky snaží reformě vzdorovat. Stávající obchodní model jim dovoluje slíznout smetanu, když se jim daří, a daňovým poplatníkům podsunout, co zavaří, když se situace zvrtne. To motivuje k& nadměrnému riskování a hrozí opakovanými cykly boom-propad-sanace. Ostatně Andrew Haldane, šéf finanční stability v& britské centrální bance, to označuje za naši „vražednou smyčku“.

Mezinárodní finanční krize sice zřídkakdy navazují jedna na druhou, ale setrvalá platnost těchto perverzních pobídek vždy vede ke šlamastyce – víc než 50 let zkušeností MMF v& této věci hovoří jasnou řečí.

Nakonec se však po massachusettském debaklu zdá, jako by se něco důležitého dělo. Reformy navržené Volckerem by na banky uvalily restrikce podobné těm, které obsahoval Glassův-Steagallův zákon, legislativa z& doby Velké hospodářské krize, která oddělovala komerční a investiční bankovnictví. Oslabení Glassova-Steagallova zákona a jeho konečné zrušení v& roce 1999 dalo bankám možnost pustit se do takzvaného „obchodování na vlastní účet“ – čili využívat úspor svých deponentů k& vlastnímu obchodování, převážně s& rizikovými cennými papíry opřenými o hypotéky.

Obamova vláda ale musí kromě zákazu obchodování komerčních bank na vlastní účet udělat ještě dvě další věci. Zaprvé, kapitálové požadavky by se měly ztrojnásobit, a to nejen v& USA, ale napříč skupinou G20, aby banky uchovávaly přinejmenším 20-25& % aktiv v& základním kapitálu. Hlavní úlohu těch, kdo nutí banky k& rozumnému chování, by pak neplnili regulátoři, ale akcionáři.

Zadruhé, jsou-li banky „příliš velké, než aby padly“, musí se zmenšit, aby je daňoví poplatníci nemuseli sanovat, kdykoli propukne krize. V& kontextu USA je třeba novelizovat Rieglův-Nealův zákon o vnitrostátním bankovnictví z& roku 1994, který stanovil velikostní strop tak, aby žádná banka nemohla držet víc než 10& % retailových vkladů. Tento rozumný obecný přístup musíme aktualizovat a prosadit a dále stanovit limit velikosti, do níž může banka dorůst ve srovnání s& celkovou ekonomikou.

Obama se právem přiklání k& přísnosti vůči šesti největším americkým bankám, mimo jiné JP Morgan Chase , Goldman Sachs , Citigroup a Bank of America, jejichž úhrnná aktiva mají hodnotu převyšující 60& % HDP. Jde o bezprecedentní míru finanční koncentrace. Jak už před více než sto lety poukázal Teddy Roosevelt, koncentrovaná ekonomická moc má sklon uzurpovat si moc politickou, což je v& rozporu s& demokratickou tradicí. Teď jsme zjistili, že je to v& rozporu i se zdravou hospodářskou politikou.