NEW YORK – Proč Evropané zbožňují nově zvoleného prezidenta Spojených států Baracka Obamu? Hloupá otázka, mohli byste namítnout. Je přece mladý, pohledný, bystrý, podnětný, vzdělaný, kosmopolitní a především slibuje radikální odklon od nejneoblíbenější americké administrativy v dějinách. Srovnejme to s jeho soupeřem Johnem McCainem, který rovněž hovořil o změně, ale pro většinu Evropanů představoval opak.

Přesto je na evropské mánii z černošského amerického politika cosi zvláštního, zejména když všichni víme, že v Evropě je černý prezident či premiér stále nemyslitelný (zvláště když jeho prostřední jméno zní Hussein). Anebo jde možná právě o to.

Evropané se k černošským americkým hvězdám už dlouho chovají vlídně. Vzpomeňme na Josephine Bakerovou, která přiváděla v úžas Pařížany a Berlíňany v době, kdy černoši v mnoha koutech Spojených států nemohli volit – ba dokonce nesměli používat stejné toalety jako běloši. Města jako Paříž, Kodaň nebo Amsterdam nabízela útočiště černým americkým jazzmanům, kteří si potřebovali odpočinout od institucionalizovaného rasismu. Totéž platilo i o dalších umělcích. Například spisovatel James Baldwin nalezl domov ve Francii.

Jelikož v Evropě žilo jen velmi málo černochů, bylo zbožňování černých amerických hvězd snadné. Evropané díky tomu cítili, že mají nad Američany navrch. Plácali se navzájem po zádech, že nemají žádné rasové předsudky. Když však s koncem 60. let začal do Evropy proudit velký počet lidí z nezápadních zemí, ukázalo se, že je to iluze. Byla to však příjemná iluze a také současná obamamánie může obsahovat prvek nostalgie a naděje.

Dalším důvodem milostného románku Evropy s Obamou je skutečnost, že tento člověk je pokládán za někoho více než pouhého Američana. Na rozdíl od celoamerického národního hrdiny McCaina se Obama jeví jako světoobčan. Jeho keňský otec mu dodává lesku, jenž byl kdysi spojován s osvobozeneckým hnutím třetího světa. Tento lesk zdědil především Nelson Mandela, který ho přímo zosobňoval, avšak jeho část se přenesla i na Obamu.

Doma mu to však příliš nepomohlo. Naopak mu to snadno mohlo ublížit. Republikánští populisté se už dlouho a často s velkým úspěchem snaží vykreslovat své demokratické soupeře jako „neamerické“ elitáře a intelektuály, jako lidi, kteří mluví francouzsky – stručně řečeno jako „Evropany“.

Když Obama přednesl v červenci v berlínském Tiergartenu před 200 000 aplaudujícími Němci svůj burcující projev, jeho popularita doma dokonce poklesla, a to zejména ve starém průmyslovém „rezavém pásu“ tvořeném státy Ohio a Pensylvánie. Dostal se totiž nebezpečně blízko k tomu, aby vypadal příliš „evropsky“. Skuteční Evropané ho však za to milovali.

Hlavní důvod obamamánie může být nicméně složitější. V poslední době začalo být mezi evropskými experty a komentátory populární odepisovat USA jako velkou mocnost, natožpak mocnost inspirativní. V tomto ohledu experti a komentátoři víceméně kopírují názor veřejnosti.

Mnozí liberálně smýšlející lidé vyjadřovali – často se zármutkem – hlubokou deziluzi z Ameriky v temné Bushově éře. Země, ke které se naučili vzhlížet jako k majáku naděje – místo, jež má sice své vady, ale stále inspiruje sny o lepší budoucnosti a vytvořilo skvělé filmy, vzletné budovy, rock‘n’roll, Johna F. Kennedyho a Martina Luthera Kinga – se beznadějně ušpinila bezohlednými válkami, mučením s posvěcením oficiálních míst, hrubým šovinismem a mimořádnou politickou arogancí.

Jiní lidé vyjádřili stejnou deziluzi z atmosféry posměváčkovské škodolibosti. Konečně se ten velký, arogantní, osudově přitažlivý národ, který zanechával starou Evropu tak dlouho ve stínu, ocitl na kolenou. Při sledování hospodářského vzestupu Číny, Ruska a Indie i amerických debaklů na Blízkém východě bylo lákavé věřit, že americká moc už opravdu příliš neznamená. Multipolární svět, mysleli si mnozí, by byl neskonale vhodnější než další Pax Americana.

Podobné projekce však nikdy nemohly zastřít hlodavou úzkost. Kolik Evropanů (a když na to přijde, i Asiatů) by bylo opravdu spokojenější, kdyby podléhalo nadřazené moci Číny nebo Ruska? Za všemi sebevědomě znějícími odsudky americké moci se stále ukrývá touha po návratu do jistějších dob, kdy demokratický svět mohl kolektivně složit hlavu na široká ramena strýčka Sama.

I to je pravděpodobně iluze. Od dob Marshallova plánu, berlínského leteckého mostu a kubánské raketové krize se změnilo příliš mnoho. Nevěřím však, že americký sen už v Evropě zcela pohasl. Obamamánie ho, jak se zdá, oživila.

Obamovo zvolení ukázalo, že v USA lze dosáhnout věcí, které jsou jinde zcela nemyslitelné. Dokud tomu tak je, lze k USA jako k prvnímu mezi rovnými i nadále vzhlížet coby k ochránci našich svobod.

Evropané i jiní mohou sledovat vzestup Číny s bázlivou úctou a doufat, že naleznou modus vivendi s Ruskem, avšak bez naděje inspirované onou mimořádnou zemí, která ztělesňuje to nejhorší i to nejlepší z našeho potlučeného západního světa, bychom na tom byli mnohem hůře. Většina Evropanů to v srdci ví. Proto se může zbláznit radostí ze zvolení Baracka Obamy.