BERKELEY – Navzdory častým nářkům amerických republikánů, že se Barack Obama snaží vnést do Spojených států socialismus evropského střihu, je dnes naprosto zřejmé, že americký prezident si přeje vládnout z jednoho jediného místa: z centra.

Při boji s recesí se Obama hned na počátku rozhodl, že bude prosazovat program fiskálního stimulu ve zhruba polovičním objemu, než jaký mu doporučovali jeho demokratičtí ekonomičtí poradci, a rozhodl se to počítat za totální vítězství, místo aby naléhal na rozšíření poloviny chleba v celý bochník.

Obama se této obezřetné politiky drží tak věrně, že dokonce ani dnes, kdy se míra nezaměstnanosti dotýká hranice deseti procent, nehodlá otrhat nízko rostoucí ovoce a vyzvat k dodatečné federální pomoci jednotlivým státům unie v objemu 200 miliard dolarů po dobu příštích tří let, aby zabránil dalšímu propouštění učitelů. Místo aby zastavil další nahlodávání národního závazku vzdělávat budoucí generaci, přesunul pozornost k dlouhodobému cíli vyrovnat rozpočet – přestože makroekonomická bouře stále běsní.

A aby se posunul vpřed v oblasti dlouhodobé rozpočtové rovnováhy, jmenoval Obama jedním ze svých hlavních hasičů fiskálního žháře, totiž republikánského exsenátora Alana Simpsona, který má působit jako jeden ze dvou spolupředsedů prezidentovy komise pro snížení deficitu. Simpson přitom nikdy nehlasoval proti finančně nekrytému daňovému škrtu navrženému republikánským prezidentem a nikdy nepodpořil vyvážený program snížení deficitu navržený prezidentem demokratickým. Straníci, jejichž zápal pro snižování deficitu se vypaří, kdykoliv si to žádají politické ohledy, jednoduše nepatří do čela nadstranických komisí pro snižování deficitu.

Rovněž při řešení svízelné situace finančního sektoru se Obama podřídil politice Bushovy éry spočívající v sanacích bank bez toho, že by se od nich výměnou za to něco žádalo – žádné zestátnění ani žádné uplatnění druhé poloviny pravidla Waltera Bagehota, podle něhož lze bankám v krizi poskytnout pomoc jedině za tvrdých podmínek ve formě „trestní sazby“. Obama se tak postavil napravo nejen od Josepha Stiglitze, Simona Johnsona a Paula Krugmana, ale i od svých poradců Paula Volckera a Larryho Summerse.

V oblasti ekologické politiky neusiloval Obama o daň z uhlíku, nýbrž o systém emisních povolenek, který v první generaci platí znečišťovateli. Pokud jste byli v minulosti významným znečišťovatelem, pak pro příští generaci získáváte vlastnické právo na velmi cenné emisní povolenky, jejichž hodnota bude časem jen stoupat.

V oblasti antidiskriminační politiky postupuje odbourávání politiky „neptej se, neprozrazuj“, kterou americká armáda zaujímá vůči homosexuálním vojákům, mimořádně pomalu – tedy pokud vůbec někdo něco odbourává.

Pokud jde o prosazování vlády zákona, uzavírání omylu jménem věznice Guantánamo Bay se vleče podobným způsobem. Obama se navíc postavil po bok George W. Bushe, když si nárokoval výkonné pravomoci, které se mohou směle měřit s pravomocemi britského krále Karla II. v sedmnáctém století.

V oblasti zdravotnické reformy, což je Obamova „parádní disciplína“, je jeho úspěchem – virbl, prosím – schéma, jež téměř přesně kopíruje reformu, kterou ve státě Massachusetts zavedl Mitt Romney, republikán, jenž v roce 2008 usiloval o prezidentský úřad. Středobodem reformy je požadavek vymáhaný vládou, aby se lidé rozhodovali zodpovědně a zajistili si pojištění – byť by to bylo u vlády ochotné dotovat chudé a posilovat vyjednávací pozici slabých.

Ve všech těchto případech Obama vládne nebo se snaží vládnout tím, že zaujímá stanoviska nacházející se v technokratickém středu typickém pro „dobré vlády“, načež dvakrát ukročí doprava – a obětuje přitom některé důležité politické cíle – v naději, že přiláká hlasy republikánů a dá tím najevo své odhodlání být nadstranický. Ve všech těchto případech – opatření proti recesi, bankovnictví, ekologická politika, protidiskriminační politika, vláda zákona, zdravotnictví – byste mohli zavřít oči a přesvědčit sami sebe, že přinejmenším v podstatných otázkách je Obama ve skutečnosti umírněný republikán typu George H. W. Bushe, Mitta Romneyho, Johna McCaina nebo Colina Powella.

Nechci, abyste mě pochopili špatně. Moje výtky vůči Obamovi netvrdí, že je příliš nadstranický nebo příliš centristický. Já osobně jsem v podstatě jen slabým odvarem deweyovsko-eisenhowerovsko-rockefellerovského sociálního demokrata – tedy s malým „s“ a malým „d“. Moje výtky směřují k tomu, že Obama není dostatečně technokratický, že se až příliš žene za chimérou „nadstranickosti“ a že mnoho jeho politik nebude v důsledku toho fungovat dobře, případně nebudou fungovat vůbec.

Chápu, že politika je uměním možného a že technokracie dobrého vládnutí se omezuje na to, co je dosažitelné. Bylo by však dobré, kdy měl Obama na paměti, že nežijeme v Platónově republice, nýbrž v Romulově římské stoce.