Saturday, October 25, 2014
0

Obamovo visuté lano

CAMBRIDGE – Podle jednoho představitele amerického ministerstva zahraničí leží koncept „chytré síly“ – inteligentního začlenění a propojení diplomacie, obrany, rozvoje a dalších nástrojů takzvané „tvrdé“ a „měkké“ síly – v srdci zahraničně-politické vize Obamovy administrativy. V současné době však Obamova strategie chytré síly čelí náročné zatěžkávací zkoušce vyvolané událostmi na Blízkém východě.

Pokud Obama nepodpoří vlády v Egyptě, Bahrajnu, Saúdské Arábii nebo Jemenu, může ohrozit důležité zahraničně-politické cíle, jako jsou mír na Blízkém východě, existence námořní základny v Perském zálivu, stabilita na ropných trzích nebo spolupráce v boji proti teroristům z al-Káidy. Pokud na druhou stranu zmíněné vlády bez dalšího podpoří, znepřátelí si novou občanskou společnost posílenou informacemi, čímž ohrozí dlouhodobější stabilitu.

Hledání rovnováhy mezi podporou demokracie využívající měkkou sílu a mezivládními vztahy založenými na síle tvrdé se podobá chůzi na visutém laně. Obamova administrativa už v tomto provazochodeckém čísle zavrávorala, ale zatím nespadla.

Protože Obamova administrativa použila výraz „chytrá síla“, domnívají se někteří lidé, že se tento termín týká jen USA, a kritikové si stěžují, že je to pouhý slogan podobný heslu „tvrdá láska“, které se používá k lakování americké zahraniční politiky na růžovo.

Ve skutečnosti projevily některé malé státy značnou zběhlost v uplatňování strategií chytré síly. Singapur investoval do své vojenské obrany tolik peněz, že se sousedním státům, které chce zastrašit, jeví stejně nepoživatelný jako jedovatá kreveta. Současně však tuto tvrdou sílu zkombinoval s přitažlivými aktivitami měkké síly ve Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN) nebo se snahou využívat své univerzity jako centra regionálních nevládních aktivit.

Ve Švýcarsku zase povinná vojenská služba a hornatý terén dlouho sloužily jako odstrašující prostředek tvrdé síly, přičemž se však tato země zatraktivňovala pro ostatní prostřednictvím bankovnictví a obchodních i kulturních sítí. Katar, malý poloostrov vybíhající z pobřeží Saúdské Arábie, umožnil během invaze Spojených států do Iráku, aby na jeho území sídlilo americké vojenské velení, ale současně financoval Al-Džazíru, nejpopulárnější televizní stanici v regionu, která byla vůči americkému počínání silně kritická. Norsko vstoupilo z obranných důvodů do NATO, ale rozvinulo perspektivní politiku zahraniční rozvojové pomoci a zprostředkovávání mírových jednání, aby zvýšilo svou měkkou sílu.

Během celých dějin využívaly země na vzestupu strategie chytré síly ke svému prospěchu. Bismarckovo Prusko zvolilo v devatenáctém století agresivní vojenskou strategii s cílem porazit Dánsko, Rakousko a Francii ve třech válkách, které vedly ke sjednocení Německa. Jakmile však Bismarck tohoto cíle dosáhl, zaměřil německou diplomacii na uzavírání spojenectví se sousedními státy a udělal z Berlína centrum evropské diplomacie a řešení konfliktů. Císař Vilém II. se o dvě desetiletí později dopustil jedné ze svých obrovských chyb, když propustil Bismarcka, nedokázal obnovit jeho „zajišťovací smlouvu“ s Ruskem a soupeřil s Velkou Británií o námořní převahu v mezinárodních vodách.

Po restauraci císařské moci Meidži v letech 1867-1868 vybudovalo Japonsko vojenskou sílu, která mu umožnila porazit v roce 1905 Rusko. Zároveň však uskutečňovalo smířlivou diplomatickou politiku vůči Velké Británii a USA a vynakládalo značné prostředky, aby se zatraktivnilo v zahraničí. Po ztroskotání jeho imperialistického plánu na vytvoření společné prosperity v širší východní Asii ve 30. letech (který obsahoval i složku měkké síly v podobě antievropské propagandy) a jeho porážce ve druhé světové válce se Japonsko uchýlilo ke strategii, která minimalizovala jeho vojenskou moc a spoléhala se na strategické spojenectví s USA. Cílevědomá orientace Japonska na hospodářský růst přinesla ovoce, ale v zemi se rozvinula jen skromná vojenská a měkká síla.

Komunistická Čína budovala v prvních desetiletích své existence vojenskou sílu a současně využívala měkkou sílu spojenou s maoistickou revoluční doktrínou a solidaritou ve třetím světě ke kultivaci zahraničních spojenců. Když se však maoistická strategie v 70. letech vyčerpala, uchýlili se čínští představitelé k tržním mechanismům, aby podpořili hospodářský růst. Teng Siao-pching varoval své krajany, aby se vystříhali vnějších dobrodružství, která by mohla ohrozit vnitřní rozvoj země.

Prezident Chu Ťin-tchao v roce 2007 vyzdvihl, jak je důležité investovat do čínské měkké síly. Vzhledem k rostoucí hospodářské a vojenské moci Číny to bylo chytré rozhodnutí. Doplněním zvyšující se tvrdé síly o snahu stát se atraktivnější si Čína kladla za cíl rozptýlit obavy svých sousedů a jejich tendenci hledat k čínské moci protiváhu.

V roce 2009 byla Čína oprávněně hrdá na svůj úspěch při překonávání globální recese, z níž vyšla s vysokou mírou hospodářského růstu. Mnozí Číňané z toho vyvodili mylný závěr, že to představuje posun v rovnováze globální moci a že USA jsou na ústupu.

Takové výklady však mohou vést ke konfliktu. Přehnaná sebedůvěra při hodnocení vlastní moci se skutečně projevila v asertivnějším zahraničně-politickém chování Číny koncem roku 2009 a v roce 2010. Čína se ovšem přepočítala, když se odchýlila od chytré strategie rostoucí mocnosti a porušila Tengovu tezi, že by Peking měl postupovat obezřetně a „šikovně se držet v pozadí“. Jakmile se čínští představitelé setkali s mezinárodní kritikou a zaznamenali zhoršující se vztahy s USA, Japonskem, Indií a dalšími zeměmi, rozhodli se pro návrat k Tengově strategii chytré síly.

Zatímco se tedy Obamova administrativa usilovně snaží uplatnit svou strategii chytré síly v současných revolučních podmínkách na Blízkém východě, stojí za povšimnutí, že USA nejsou samy, kdo se potýká s obtížemi při hledání úspěšné kombinace tvrdé a měkké síly. Chytrá síla je významnou strategií úspěchu ve světové politice, ale nikdo netvrdil, že bude snadná.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured