Wednesday, July 30, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
2

Obamovy neduhy na Středním východě

PAŘÍŽ – Sotva prezident Barack Obama doma přivítal americké jednotky z Iráku a pochválil stabilitu a demokracii v zemi, z níž odešli, bezprecedentní vlna násilí napříč Bagdádem i jinde odhalila závažnost irácké politické krize. Je tato krize nešťastnou výjimkou, anebo jde spíš o příznak selhání Obamovy diplomacie na Středním východě, od Egypta po Afghánistán?

Obama si po nástupu do úřadu stanovil pro Střední východ čtyři cíle: před odchodem jednotek stabilizovat Irák, z pozice síly a na základě minimální politické konvergence s Pákistánem se stáhnout z Afghánistánu, dotlačením izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ke zmražení osad dosáhnout zásadního průlomu v mírovém procesu na Středním východě a zahájit dialog s Íránem o budoucnosti jeho jaderného programu. U těchto čtyř zásadních témat Obama očividně nedokázal mnoho.

Co se týče Iráku, Spojené státy se už od doby, kdy byl v úřadu prezidenta George W. Bush, snaží u šíitské moci prosazovat umírněnost, aby země dokázala vytvořit inkluzivnější politický systém – konkrétně schválením nového zákona o rozdělení tržeb z vývozu ropy mezi šíitské, sunnitské a kurdské společenství. Bohužel došlo k pravému opaku.

Kurdistán se vydal na cestu k silnější autonomii, zatímco sunnité jsou sektářskou a autoritářskou ústřední vládou, jíž dominují šíité, vytlačováni čím dál silněji na okraj. To má své důsledky pro regionální rovnováhu moci, poněvadž Irák se sbližuje s Íránem jako protiváhou Turecka, u nějž se má za to, že ochraňuje sunnity.

Poznámka iráckého premiéra Núrího al-Málikího během nedávné cesty do Washingtonu, že jej znepokojuje spíš Turecko než Írán, odhalila obrovskou propast mezi Irákem a Spojenými státy, které teď patrně ztratily veškerý pádný politický vliv na irácké záležitosti. Je znepokojivé, že USA se ve vztahu k al-Málikímu rozhodly nevytáhnout svou poslední zbývající kartu: prodej zbraní.

Nelze už dále pochybovat o tom, že okupace Iráku byla obrovskou strategickou porážkou USA, protože v posledku posloužila jedině k posílení Íránu. Obamovi ovšem schází střednědobá vize k řešení závažnosti situace – což je přehlédnutí, za které USA dříve či později draze zaplatí.

Dojde k jedné z těchto možností: buď zesílené zadržování Íránu prostřednictvím sankcí na vývoz ropy přinese příznivé výsledky a oslabí Írán, anebo se zadržování neosvědčí, což USA neúprosně zavede do nové války na Středním východě. Není nepravděpodobné, že část amerických zahraničněpolitických kruhů na prohlubující se iráckou krizi pohlíží jako na stavební prvek při budování argumentace pro vojenský zásah v Íránu.

Obama není žádný hlupák. Zaznamenal nepřátelství Kongresu USA vůči Íránu i přání postavit se islámské republice vojensky. Je však přesvědčen, že krajním řešením dokáže předejít; v diplomacii se může stát cokoliv a nikde není psáno, že dojde na nejhorší scénář.

Problém je v tom, že Obama má silnou tendenci přeceňovat schopnost Ameriky ovlivňovat slabší aktéry. Co platí pro Irák, platí i pro Afghánistán: Obama se může pyšnit, že zlikvidoval Usámu bin Ládina, což byl sice nepochybně úspěch, ale nepodařilo se mu vypořádat se s kořeny problému. Navzdory desetileté vojenské přítomnosti, která si vyžádala nasazení více než 100 tisíc vojáků a výdaje ve výši 550 miliard dolarů, USA stále nedokázaly vytvořit věrohodnou alternativu k Tálibánu. Ba co je ještě horší, rozdrolilo se spojenectví s Pákistánem.

Vztahy mezi USA a Pákistánem se vrátily na úroveň z doby před 11. zářím 2001, kdy se vyznačovaly hlubokou vzájemnou nedůvěrou. Výraznou zodpovědnost za tento stav zřetelně nesou pákistánští předáci. Jenže jestliže se USA nepodařilo zapojit Pákistán do řešení konfliktu v Afghánistánu, tento neúspěch jednoduše odráží neochotu Ameriky dát Pákistáncům, co chtěli: posun v regionální rovnováze moci na úkor Indie.

Pákistán tudíž zmrazil spolupráci s USA, protože jeho vůdci už na boji proti Tálibánu neviděli mnoho přínosného. Riziko spočívá v tom, že až začne americké stahování z Afghánistánu – proces čerstvě přeložený z roku 2014 na příští rok –, USA budou usilovat o uvalení sankcí na Pákistán, nespolehlivý jaderný stát, který zareaguje posílením vztahů s Čínou a příklonem k islamistickému terorismu.

Obama se také v rámci své strategie pro širší Střední východ pokoušel využít americký vliv k rozřešení izraelsko-palestinského konfliktu. Zkraje se domníval, že donucením Netanjahua ke zmražení osad se mu podaří oživit mírový proces. Rychle a obratně ho ale přechytračil spojenec, který ví, jak důležitá je izraelská otázka v domácí politice USA. Netanjahu postavil Obamu proti zbytku amerického establishmentu, čímž ho přinutil couvnout.

V roce 2009 měl Obama vizi, že konflikt se vyřeší díky silné odhodlanosti mezinárodního společenství. V roce 2011 prohlásil, že úspěšný výsledek může zajistit jedině ochota obou stran. Je jasné, že USA pro řešení konfliktu mnoho udělat nemohou.

Neexistuje žádné všezahrnující vysvětlení série Obamových nezdarů na Středním východě, ale je tu několik faktorů, o nichž stojí za to uvažovat: nárůst počtu asymetrických konfliktů, v nichž je tradiční nasazení síly povětšinou neúčinné, čím dál rozostřenější hranice mezi svéhlavými spojenci a nesmiřitelnými nepřáteli a velké politické neshody mezi centristickým americkým prezidentem a Kongresem USA, jemuž víc než kdy dřív vévodí krajní uvažování.

Značnou část viny na tom však nese sám Obama. Ač by si člověk mohl myslet opak, nemá skutečnou strategickou vizi světa – což je nedostatek, který se promítá do jeho rychlé kapitulace, jakmile narazí na opozici vůči svým návrhům. Obama často má plán A, ale nikdy nemá plán B. Chcete-li provozovat úspěšnou zahraniční politiku, plán A nikdy nestačí.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (2)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedPaul A. Myers

    Obama is not and has not failed. Bush failed. As a consequence, Obama is engaged in a major foreign policy reconfiguration in the Middle East and South Asia that will last well into the middle of the decade.

    First, to "contain" requires that active military forces be disengaged from the region. You "contain" from the periphery. When you get your conventional land forces out, then your sea and air power have greater leverage.

    As to a so-called Middle East peace process concerning Israel, that was, is, and will be for the foreseeable future simple political theater. Israel thinks that it can contribute to Obama's defeat in the presidential election and that its reward will be continued de facto control of the West Bank. This will probably set up some future crisis of unknowable proportions and consequences. But that decision is being made by the Israeli government, not Obama.

    The United States has a lot fewer "vital interests" in the region than its previous commitment of forces and money would indicate. Once its commitment is scaled to the level of its real interests, then the United States will be in a better position to protect those interests.

  2. CommentedZsolt Hermann

    I would take the last paragraph as an example:

    "...But Obama himself bears a large part of the blame. Contrary to what one might think, he does not have a real strategic vision of the world – a shortcoming reflected in his quick capitulation in the face of opposition to his proposals. Obama often has a plan A, but never a plan B. When it comes to conducting a successful foreign policy, plan A is never enough..."

    It is true not only about Obama, but about everybody. That Obama is less successful than his predecessors is not his fault, but it is due to how the world has changed.

    Every leader and in fact every human being only examines each situation from a subjective, self calculating point of view, we only allow in information about any situation that interests us, that we can profit from. Each personal, national and international conflict is assessed and solved this way, the only time people, or nations connect is when they have some mutual benefit from the connection.

    Previously this very short sighted, subjective vision could be partially successful as the world was still fragmented, polarized and those temporary alliances, double crossings could yield some benefit for the big players.

    But today the world has become completely round, interconnected and interdependent. If I touch one part of the network that brings immediate changes on the other side, and if my initial action is negative the negative action comes back to me multi fold.

    Today the only way we can achieve success in anything from diplomacy to economics is if before any planning or action we take into consideration the whole system with all of its elements, and their weaknesses and strength. Whether we like it or not we are mutually responsible for each other not because or morality or ethics, or because we are such angels, but in an integral system my success and prosperity depends on the well being of everybody else.

    When diplomacy starts to resemble such a scenario, when leaders will have such "strategic vision" than we will have a true chance for lasting peace all around the world.

Featured