TEL AVIV – Bylo jen přirozené, že Barack Obama – prezident, jehož zvolení bylo jednou z nejpřevratnějších událostí v amerických dějinách – naplní prvních sto dní v úřadu závratně rychlou a všeobjímající agendou. Dnešní doba zkoušek a otřesů po takové odvaze volá. Oslnivě energický a sebevědomý Obama si stanovil gigantický úkol přetvořit americkou ekonomiku a napravit porouchaný a nefunkční mezinárodní systém.

Zejména v Obamově domácí politice – charakterizované posunem k sociálně-demokratičtější daňové soustavě a všeobecné zdravotní péči – je možná ideologický drajv nového prezidenta nejlépe patrný. Důraz na snižování sociálních nerovností se však příliš neslučuje s hluboce individualistickým étosem Ameriky a snaha „poevropštit“ podstatu společenské smlouvy mezi státem a jeho občany by mohla narazit na ústavní principy amerického systému.

Pokud jde o záchranu kolabující americké finanční soustavy, chová se Obama mnohem více intervencionisticky než kterákoliv evropská vláda. Škobrtavé české předsednictví EU vyjádřilo projednou celoevropský konsensus, když označilo Obamův astronomický finanční stimul za „cestu do pekel“. Bezpříkladná exploze amerického fiskálního deficitu zvyšuje riziko vysoké inflace v budoucnu – což je přesně scénář, jemuž se Evropané chtějí za každou cenu vyhnout.

Obamova zahraničně-politická agenda není o nic méně smělá než jeho domácí počínání. Po osmi letech amerického unilateralismu, který za sebou zanechal rozbitou transatlantickou alianci, resuscitoval strašáka studené války s Ruskem a připustil sklouznutí Blízkého východu do zkázonosné politiky, je Obamova injekce nového myšlení do endemických problémů mimořádně vítaná.

Jednotící zásadou zahraniční politiky nového prezidenta je zásada nemít principiální ideologické směrnice. Jeho přístup k mezinárodním otázkám je v podstatě pragmatický a na rozdíl od svého předchůdce se sklonem k mocenské politice se Obama zavázal, že vždy nejprve vyčerpá diplomatické prostředky.

Obama by si však brzy mohl uvědomit, že také většina jeho předchůdců zpočátku věřila v mezinárodní spolupráci, než je vývoj událostí přinutil uchýlit se zpět ke strategii konfrontace. Dokonce ani George W. Bush nejevil oddanost jakékoliv konkrétní zahraničně-politické doktríně, dokud ho teroristické útoky z 11. září 2001 nepřiměly rozpoutat špatně koncipovanou „globální válku proti teroru“. Skutečná zkouška Obamovy strategie dialogu a spolupráce přijde až ve chvíli, kdy tato strategie selže a bude třeba činit tvrdá rozhodnutí.

Vyspravení starých aliancí je životně důležité nejen v zájmu uplatňování americké moci, ale i v zájmu posílení Evropy coby globálního hráče. Evropští spojenci Ameriky se ovšem postarali o Obamův první nezdar. Během jeho nedávné cesty po Evropě mu sice na každém rohu tleskali, ale domů ho poslali téměř s prázdnýma rukama, když se postavili proti myšlence koordinovaného fiskálního stimulu a po letech kázání multilateralismu odmítli také jeho volání po větším počtu evropských vojáků v Afghánistánu. Pro mnoho lidí v Evropě bylo snazší žít proti Bushovi než přinášet oběti s  Obamou.

Obama také stiskl tlačítko „reset“ s Ruskem a naznačil, že by mohl uložit k ledu Bushův plán na rozmístění systému protiraketové obrany v České republice a Polsku. Panovalo očekávání, že se Rusko připojí ke Spojeným státům při vyvíjení tlaku na Írán, aby se vzdal svých jaderných ambicí. To se však zatím nestalo.

Stejně tak se Severní Korea nenechala ohromit Obamovým varováním, že by Spojené státy mohly sestřelit její raketu, bude-li se Pchjongjang zpěčovat Organizaci spojených národů a přistoupí k jejímu odpálení. Kim Čong-il se ukryl za ochranný štít Číny, raketu odpálil a USA od akce upustily.

Také Írán je frontou, kde by mohl být Obama nucen uvědomit si meze svého smířlivého přístupu. Prezident se zřekl dlouholetého amerického požadavku, aby Írán zastavil obohacování uranu, což byla podmínka zahájení vyjednávání, a „odpískal“ jakoukoliv myšlenku na změnu režimu. Íránci jsou však nejprohnanější vyjednavači, na jaké lze narazit, a postarají se, aby jejich jaderný program pokračoval rychleji než jednání. Pokud k tomu dojde, co pak?

Dále není zřejmé, co má Obama skutečně na mysli, když tvrdí, že uznává „právoplatné místo Íránu ve společenství národů“. Pokud to znamená zvláštní status na úkor dalších blízkovýchodních mocností, jako jsou Egypt nebo státy Perského zálivu, mohl by Obama narazit na silný odpor tradičních spojenců Ameriky v regionu.

Je správné a osvěžující, že dal Obama najevo, že Spojené státy touží vést, nikoliv dominovat. I prosazování skromnosti a realismu však vyžaduje silné aliance s partnery, kteří jsou připraveni k obětem. Stejně tak se staří nepřátelé a konkurenti typu Ruska a Číny nevzdají ochotně výhod spojených s mařením amerických plánů. Teprve až tato fakta vyjdou jasně najevo a až znovu selžou některá otřepaná zahraničně-politická paradigmata, například fetiš vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu založením dvou států, bude třeba činit skutečná rozhodnutí.