PALO ALTO – Administrativa Baracka Obamy utrpěla letos v létě řadu fiskálních nezdarů. Vzala si však v posledních měsících nějaká ponaučení?

Za prvé se prezidentu Obamovi dostalo na summitu skupiny G-20 v Kanadě rázného odmítnutí ze strany kanadského premiéra Stephena Harpera, nového britského premiéra Davida Camerona, německé kancléřky Angely Merkelové i dalších činitelů ve věci jeho volání po dalším fiskálním stimulu (vyšších vládních výdajích). Zmínění politici usilují po obrovské explozi veřejných schodků a dluhů během recese v letech 2008-2009 spíše o fiskální konsolidaci a vyzvali ke snížení deficitů na polovinu do roku 2013 a ke stabilizaci poměru vládního dluhu k HDP do roku 2016.

Obama na summitu prohlásil, že tvrdá opatření na snížení deficitu navrhne příští rok. Slibovat je však vždy snazší než konat. Prozatím sleduje Obamova administrativa právě opačnou strategii: překotně prosazuje nové výdaje a současně doufá, že obavy ze schodků a dluhu vyvolají tlak na vyšší daně, možná i na daň z přidané hodnoty na evropský způsob.

Američtí voliči však nespolupracují. K překvapení mnoha lidí na levici a většiny expertů se zatím žádné volání po velké vládní expanzi nekonalo. Místo toho došlo ke vzpouře proti palebné cloně výdajů, schodků a dluhů federální vlády.

Většina politických prognostiků očekává v listopadových volbách do Kongresu kvůli této otázce značné ztráty demokratů. Voliči si přejí méně výdajů, nikoliv vyšší daně. Mají pocit, že americká ekonomika až dosud překonávala západoevropské ekonomiky převážně díky méně rozpínavé vládě.

Za druhé Mezinárodní měnový fond na základě „Procesu vzájemného hodnocení“ skupiny G-20 navrhl, aby Spojené státy snížily svůj fiskální deficit o 3% HDP více, než plánovaly – což činí přes 400 miliard dolarů dodatečných škrtů za rok. MMF se domnívá, že současné fiskální plány budou brzdit hospodářský růst v USA.

Evropská centrální banka zase nedávno zopakovala stanovisko, že významná fiskální konsolidace natolik zvýší důvěru v soukromém sektoru, že zisky v podobě výdajů domácností a firem více než vyváží nižší výdaje vlád. OECD však varuje vlády, aby během pomalého globálního zotavení nekonsolidovaly příliš rychle.

Velcí obchodní partneři USA chtějí, aby Spojené státy rostly a nakupovaly více jejich exportu. V době, kdy se jejich ekonomiky zotavují, navíc mohutné půjčky americké vlády vytlačí jejich vládní a soukromé vypůjčovatele. Americký deficit dosáhne v roce 2010 zhruba 1,3 bilionu dolarů. To je více, než kolik činí navýšené půjčky všech ostatních zemí skupiny G-7 – Velké Británie, Francie, Německa, Itálie, Japonska a Kanady – dohromady, plus půjčky rozmařilých Portugalska a Řecka. Stručně řečeno si zbytek světa přeje, aby si USA co nejdříve uklidily ve svém fiskálním domě.

Za třetí zveřejnila americká administrativa svou pololetní rozpočtovou aktualizaci, která předpovídá obrovské deficity, kam oko dohlédne. Navrhované řešení? Komise, která doporučí cestu k vyrovnání primárního deficitu (deficitu bez započtení úrokových plateb) v roce 2015.

Cesty k vyrovnanému rozpočtu kdysi navrhovali prezidenti. Dnes chce Obama přenést tuto zodpovědnost na nezávislou komisi tvořenou demokraty a republikány.

Cíl vyrovnat primární rozpočet v roce 2015 navíc není nikterak povzbudivý. V té době už totiž Obama téměř zdvojnásobí poměr vládního dluhu k HDP z bezpečné zóny kolem 40%, kterou zdědil po svém předchůdci, do nebezpečné zóny bezmála 80%, což je úroveň, které bylo naposledy dosaženo bezprostředně po druhé světové válce. A dlouhodobější deficity se po tomto datu samozřejmě budou progresivně zhoršovat, neboť je potáhnou odchody příslušníků silné poválečné generace do důchodu a rostoucí náklady na zdravotní péči a penzi na osobu (komise také doporučí, jak dostat pod kontrolu tento dlouhodobější deficit).

Za čtvrté Sněmovna reprezentantů rozhodla, že se v letošním roce ani nepokusí nějaký rozpočet schvalovat. Tento pozoruhodný úhybný manévr je prvním případem, kdy sněmovna neschválila rozpočet, od doby, co procedurální reformy zavedené před 35 lety vytvořily kongresové rozpočtové výbory a pravidla, s jejichž využitím měli zákonodárci kontrolovat schodky.

Za páté Obama oznámil novou sadu stimulačních návrhů pouhých pár týdnů před kongresovými volbami. Jeho političtí odpůrci rychle poznamenali, že se to rovná přiznání, že první stimul ztroskotal. Jeden návrh – okamžitá daňová odpočitatelnost kapitálových investic – by měl být součástí trvalé (a dávno potřebné) reformy podnikových daní, avšak Obama ho navrhl jako jednoleté opatření, které má přimět firmy, aby přesunuly kapitálové výdaje dopředu do roku 2011.

Za šesté rezignoval Obamův rozpočtový ředitel Peter Orszag, který byl – alespoň před nástupem do jeho administrativy – prezidentovým hlavním deficitním jestřábem (nahradit ho má Jack Lew, rozpočtový ředitel v éře bývalého prezidenta Billa Clintona).

Kdo tedy nyní Obamovi poradí, že hromadění dalších schodků a dluhů s cílem financovat obrovskou expanzi výdajů je špatná hospodářská politika, že náklady budou pravděpodobně mnohem vyšší než přínosy a že zvýšení daní napáchá na ekonomice trvalé dlouhodobé škody? Rozhodně ne halasní stoupenci jeho nákladného a neúčinného stimulačního balíku z února 2009, jeho dlouhé řady kroků rovnajících se sociálnímu inženýrství a jeho rozpočtových dárečků, které se nedokázaly vyrovnat s prudkým poklesem zaměstnanosti v soukromé sféře během recese. A rozhodně to nebudou podnikatelé a ženy v kabinetu, kteří stavějí na svých reálných zkušenostech se světem; žádní totiž nejsou.

Doufejme, že si pozdní přechod na tvrdou deficitní rétoriku získá velkou pozornost. Voliči mají ve zvyku přikládat voleným představitelům zodpovědnost za jejich prohlášení. Bez toho nelze očekávat, že politické špičky projeví mnoho odvahy. Naštěstí se zdá, že voliči v USA mají před politiky velký náskok.