DENVER – Od roku 1989 svět nezažil tak pohlcující a podmanivé vznícení svobody a demokracie, jehož planoucí vášně zachvacují rozsáhlý starý region, jenž zoufale potřebuje reformu. Arabské dějiny jsou v pohybu, od Maghrebu přes Levantu až po Arabský poloostrov. Převzít otěže se zřejmě chystá nová generace vůdců.

Pro politické špičky v zahraničí jsou okamžiky tohoto typu mimořádně náročné, neboť jedním okem musí sledovat svět takový, jaký je, a druhým, jaký by mohl být v budoucnu. Americký prezident Barack Obama, snažící se postupovat právě tímto způsobem, slyší výtky, že je třeba se „postavit na správnou stranu dějin“, anebo budeme-li citovat Boba Dylana, „uhnout z nové [cesty], nedokážeš-li podat pomocnou ruku.“

Spojeným státům skutečně nastaly ožehavé a proměnlivé časy, obzvlášť v době, kdy Američané od svého prezidenta očekávají, že bude „emočním“ vůdcem. Způsob, jímž si Obama poradí s výzvami k větší angažovanosti, přicházejícími zleva i zprava, by dost dobře mohl zformovat prostředí, v němž se nakonec proces – v rukou a moci Arabů – bude odvíjet.

Při hledání vlastní cesty skrz krizi za krizí v arabském světě by Obamově vládě prospělo, kdyby se držela několika zásad, které se nemění s každým novým cyklem zpráv.

Zaprvé, postavit se na správnou stranu dějin je jedna věc, ale naznačovat, že USA arabské revolty podněcují, ne-li přímo řídí, je už věc zcela jiná. Předejít tomuto vyznění je občas těžké: ve velké části regionu jsou americká média pokládána za chapadlo údajně všemocné Ameriky. Když tedy reportáže amerických korespondentů hraničí s fandovským nadšením (poměrně běžný jev), je to vítr do plachet dojmu, že osnovatelem událostí je právě Amerika.

Obama se tedy zachová moudře, když na křižovatce crise du jour nebude řídit provoz. Jsou chvíle, kdy je lepší, aby se americký prezident zašil, byť to pak vypadá, že se vzdálil a stáhl. Právě taková chvíle teď nastala.

Zadruhé, Američané se často pyšní tím, že se drží transakčního přístupu ke světu. Současné dění v arabském světě ale není sousledností transakcí, nýbrž tektonickým posunem kultury ve smyslu generačních postojů, vztahů mezi pohlavími a napětí mezi městy a venkovem. Jednou zlomovou linií je samozřejmě demokracie versus diktatura, ale jak víme z Bahrajnu a Saúdské Arábie, totéž platí i pro 1300 let starý rozkol mezi šíity a sunnity. Politiky konstruované pro jeden ze zlomů nemusejí být nutně vhodné i pro ten druhý.

Zcela zásadní jsou přesné analýzy událostí v terénu, avšak v prostoru globalizovaných kulturních ikon plném ozvěn se může ukázat, že jejich vypracování není snadné. Přestože řadu Američanů by těšilo pomyšlení, že frontová linie vede mezi účastníky a neúčastníky štěbetání na Twitteru a mezi těmi, kdo mají a nemají profil na Facebooku, je pravděpodobnější, že za tím, co se děje, stojí jiné identity.

Nikdo samozřejmě nemluví rád o „tribalismu“ či „klanovém“ konfliktu, leč právě tyto složky totožnosti hrají často klíčovou roli při určování ochoty lidí vyjít do ulic. Aura politické nekorektnosti, jež tento typ pojmů obestírá, je vlastně odrazem absence jakéhokoli podobného organizačního principu v současných globalizovaných společnostech. To však není důvod k vylučování takových kategorií analýzy tam, kde jsou oprávněné.

Zatřetí, za arabskými revoltami stojí přinejmenším jeden motiv, který prostupuje i západní politiku: puzení pustit z hlavy fakta, rizika i budoucnost a jednoduše vyhnat darebáky. Vidíme, jak se tyto nálady promítají do sloganu, který je v regionu všudypřítomný: „Lid chce svrhnout režim.“

Někteří z těchto darebáků skutečně mají, mírně řečeno, prošlou trvanlivost. V některých případech se svými pomahači rozkradli velkou část národního bohatství. Kdo se odváží říct, že by se na tuto motivaci mělo pohlížet s menší úctou než na pohnutky těch, kdo se šikují pod praporem demokracie? Přístup usilující o „vyhnání darebáků“ si v mnohém zasluhuje respekt. Ne vždy ale bohužel vede k větší demokratičnosti.

Konečně by Obamova vláda měla mít na mysli, že v některých zemích dojde k rychlé výměně starého režimu. Časem se ale může ukázat, že změny v jádru znamenají míň, než se doufalo, a že ve skutečnosti vyústily v situaci, která je nepochybně horší než status quo ante (na mysli vytane Velká francouzská revoluce, bolševická revoluce a íránská revoluce). Ovšemže výsledek v jiných zemích může být mnohem slibnější (americká revoluce, rok 1989 ve východní Evropě).

Některé dějinné procesy se sice daly bryskně do pohybu, ale nakonec ochabnou. Diktátor, který projevuje nulový zájem o svůj lid, může osvědčit talent pro setrvání u moci. Za takových okolností se nevyhnutelně objeví výzvy, aby Západ – zejména USA – tyrana svrhl vojenskými prostředky.

Až se takové recepty vyrojí, tvůrci politik by se měli vystříhat zbrklosti a ptát se, jak se vlastně tyran do svého postavení dostal. Když v roce 2003 jednotky pod vedením USA svrhly Saddáma Husajna, bylo vynaloženo příliš málo úsilí pochopit, jak se venkovský despota jako Saddám dokázal chopit moci a třímat ji tak dlouho. Čím to, že se mu dařilo tak dobře manipulovat sunnitsko-šíitskými vztahy či jinak zvládat složitosti iráckého kmenového systému?

Jistěže, stěžejním prvkem Saddámova přístupu byl teror, ale bylo jím i porozumění vnitrostátním politickým a společenským pochodům. Spojeným státům – momentálně v devátém roce angažmá, které už stálo víc než bilion dolarů a vyžádalo si tisíce amerických a iráckých životů – by prospělo, kdyby těmto procesům porozuměly s toutéž důkladností.

Toto ponaučení by USA zajisté měly zohlednit ve svých reakcích vůči novému – leč nikoli nutně nově demokratickému – arabskému světu.