Tuesday, October 21, 2014
0

Obama v Indii

NOVÉ DILLÍ – Barack Obama, šestý americký prezident, který navštíví Indii od doby, kdy získala nezávislost, přicestuje v době nesnází provázejících jak Spojené státy, tak Indii. Rezignovala právě část Obamových nejbližších poradců, což vytvořilo nepříjemnou trhlinu v oblasti národní bezpečnosti a ekonomiky – ústředních bodů jeho setkání s indickou vládou.

Problémy na programu jednání během Obamovy návštěvy jsou pro Indii obrovské a spletité a možnosti jejich řešení mimořádně zúžené. Ty, které se dotýkají bezpečnosti v Afghánistánu a Pákistánu, jsou záludné odjakživa. Bilaterální ekonomické, obchodní a měnové neshody nejsou sice tak urputné jako mezi USA a Čínou, přesto jsou ožehavé a vinou nedostatku rozhodnosti se budou překonávat jen těžko.

Jednou z Obamových priorit zůstává nešíření jaderných zbraní, jakož i prodej americké civilní jaderné techniky do Indie, jemuž umetl cestičku předchozí prezident George W. Bush. Dále si Obama moc rád vyslechne, jak může Indie pomoci ve věci Íránu, s nímž má Indie hladké vztahy, vzhledem ke společným obavám ohledně Afghánistánu a Pákistánu.

Zohledníme-li tento nabitý seznamu výzev, jaké má Obamova cesta do Indie vyhlídky? Před lety se mě takto tázal tehdejší náměstek ministra zahraničí USA Strobe Talbott, který pomáhal připravit návštěvu Billa Clintona. Jako indický ministr zahraničí jsem mu tehdy odpověděl v tomto duchu: „Proč na schůzku pohlížet destinačně? Buďte spokojen se směřováním.“ Dodnes tato odpověď nevyvanula: jak se v indicko-amerických vztazích určují nové směry, nové cíle společné cesty budou následovat.

Všechny státní návštěvy překypují velkolepou, nadbytečnou rétorikou. Summity USA-Indie jsou k tomu obzvlášť náchylné: velká republika na návštěvě největší demokracie světa. Pro obě země by bylo lepší část těchto květinových girland přeslazených adjektiv odhodit.

Na zasloužený odpočinek by měl odejít i další rys těchto summitů – smlouvání nad výčty toho, co je „nutné“ a co „možné“ udělat. Přistupovat k přijíždějícímu prezidentu USA jako k Santa Clausovi v čapce s hvězdami a pruhy, jemuž se předkládají dlouhé seznamy přání, je jednak nedůstojné, jednak únavné. Nejinak ovšem platí, že navzdory přidušenosti americké ekonomiky by Obama udělal dobře, kdyby své cesty nevyužíval k propagaci amerického tovaru. Obchod je sice účinným mazivem dobrých vztahů, leč tyto rozhovory nepřísluší Obamovi a ministerskému předsedovi Manmóhanu Singhovi, nýbrž „šerpům“.

Obě země, „přirození spojenci“, řečeno slovy bývalého premiéra Atala Bihárího Vádžpéjího, by měly přemítat nad tím, čeho bylo od roku 1998 společně dosaženo, aby si zmapovaly, co ještě leží před nimi. Jejich vztah je dnes vztahem rovnocenných partnerů, takže mezi jejich národními zájmy je třeba najít soulad u všech témat, od Pákistánu po změnu klimatu.

Obama má na amerického prezidenta jedinečné postavení a patrně si to uvědomuje, byť jeho odpůrci v USA toto nechápou. Moc dnes začíná připuštěním mezí, jež ji limitují. To platí i pro Indii, která si až teď začíná uvědomovat své nové postavení ve světě, v němž se meze a odpovědnost země nesmírně rozšířily.

Společné je nám nestabilní sousedství, do něhož Amerika vstoupila, aniž by plně rozuměla důsledkům – pro Indii i její okolí. Indie musí Obamovi přednést těžké otázky ohledně toho, jak bude zajištěna bezpečnost, ale nejprve tyto otázky musí položit sama sobě.

Indie musí dát jasně najevo – a USA musí pochopit –, že subkontinentální stát s více než miliardou obyvatel nelze ponechávat v úzké škatulce kategorie „jižní Asie“. USA musí akceptovat a poctivě diskutovat negativní důsledky přecenění svých vojenských, diplomatických a politických sil – „přestřelené války“, která region uvrhla do nynější nehezké slepé uličky.

Co mohou tyto dvě země udělat, jednotlivě a společně? Oba lídři musí přijmout, že dějiny jsou osudem a že nezvratná logika geografických podmínek je jejich určujícím činitelem. Právě to je pro řešení komplikovaných výzev v regionu jediné relevantní a spolehlivé vodítko.

Mantinely amerických možností, veto okolností, ponechávají málo prostoru pro diplomatickou improvizaci. Největším omezením je tu složitý a zhoršující se vztah Ameriky s Pákistánem. Indie musí mít porozumění pro toto rozkolísané partnerství, do něhož Amerika vstoupila s plným vědomím, třebaže by pomohlo, kdyby USA uznaly, že Indie v této souvislosti zaplatila – a stále platí – velice vysokou cenu. Jedině takovým přijetím skutečnosti mohou obě země plánovat společnou budoucnost.

Obdobně by nebylo moudré, kdyby USA bezdůvodně nabízely Číně určitou úlohu v záležitostech regionu, který zahrnuje samotnou Indii – což je něco, čeho se Obama zřejmě dopustil při své letošní návštěvě Číny, když zmínil, že Čína má sehrát jistou roli v Kašmíru. USA by rovněž měly přestat zpochybňovat vztah Indie vůči Íránu, sousední zemi, s níž Indii spojují mnohasetletá ekonomická, kulturní, a dokonce civilizační pouta.

Dva velké národy a země, byť v současnosti vázané „strategickým spojenectvím“, se tu a tam mohou rozcházet, což je dnes případ Indie a USA – kupříkladu nad klimatickými vyjednáváními. V takových okamžicích by Obamovi zřejmě prospělo, kdyby si připomněl slova, která během Clintonovy návštěvy pronesl Vádžpéjí, když citoval báseň „Plavba do Indie“ amerického básníka Walta Whitmana:

„Vypluj – loď veď na širé moře, nejinam,

Bezstarostná, ó duše, pátrající, já s tebou a ty se mnou,

Vždyť máme namířeno, kam námořník dosud se neodvážil.“

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured