NEW YORK – Pro mezinárodní pozorovatele Spojených států není snadné pochopit politickou paralýzu, která zemi svírá a vážně ohrožuje americkou schopnost řešit domácí potíže a přispívat k hledání východisek z mezinárodních problémů. Americká vládní krize je nejvážnější v moderní historii. Navíc je pravděpodobné, že se v příštích letech ještě zhorší.

Prezident Barack Obama při prosazování svého základního programu, ať už v oblasti zdravotnictví, změny klimatu či finanční reformy, naráží na obtíže, které je na první pohled těžké pochopit. Vždyť se těší osobní popularitě a jeho Demokratická strana má většinu v obou komorách kongresu. Přesto jeho program vázne a ideologické rozepře v zemi se prohlubují.

Počátkem listopadu Obamova oblíbenost dosahovala mezi demokraty 84 %, oproti pouhým 18 % mezi republikány. Že země postupuje správným směrem, se domnívalo 58 % demokratů, ale jen 9 % republikánů. Pro vyslání dodatečných 40 tisíc vojáků do Afghánistánu bylo pouhých 18 % demokratů, zatímco mezi republikány byla podpora vyslání posil 57%. Ve skutečnosti výrazná většina demokratů, totiž 60 %, upřednostňovala snížení počtu vojáků v Afghánistánu, ve srovnání s pouhými 26 % mezi republikány. Umírněný střed nezávislých (ani demokraté, ani republikáni) byl u všech těchto otázek rozdělen rovnoměrněji.

Tyto obrovské názorové neshody pramení zčásti z toho, že Amerika je čím dál polarizovanější společností. Rozšířily se politické rozdíly mezi bohatými a chudými, mezi etnickými skupinami (nehispánští běloši versus Američané afrického původu a Hispánci), napříč příslušnostmi k církvím, mezi rozenými Američany a přistěhovalci a podél dalších sociálních zlomů. Americkou politiku naplnil jed, jak zesílilo přesvědčení, zejména na hlasité krajní pravici, že vládní politika je zápas „s nulovým součtem“ mezi různými sociálními skupinami a politickými názory.

Navíc je narušený samotný politický proces. Senát teď funguje na základě neformálního pravidla, že odpůrci se snaží legislativní návrh pohřbít prostřednictvím obstrukce – procedurální snahy znemožnit návrhu, aby postoupil k hlasování. K přebití obstrukce zastánci návrhu potřebují 60 ze 100 hlasů, tedy nejen prostou většinu. To se u kontroverzních politik – třeba u závazných snížení uhlíkových emisí – ukázalo jako nemožné, i když prostá většina legislativu podporuje.

Neméně hluboká krize pramení z úlohy velkých peněz v politice. Politickým jednáním, před zraky veřejnosti ukrytým, dnes vévodí zákulisní lobbing mocných korporací. Největší hráči, mimo jiné Wall Street, automobilky, zdravotnický průmysl, zbrojní průmysl a realitní sektor, americké i světové ekonomice v uplynulém desetiletí přivodili značnou škodu. Řada pozorovatelů pokládá lobbování za jistý druh legální korupce, při níž jdou z ruky do ruky obrovské sumy peněz, často ve formě financování volebních kapaní, odměnou za konkrétní politické přístupy a hlasy.

Konečně největší roli ze všech možná v propukající americké vládní krizi hraje politická paralýza obklopující federální rozpočet USA. Americká veřejnost urputně odmítá platit vyšší daně, avšak trendová hladina zdanění (kolem 18 % národního důchodu) nedostačuje na úhradu stěžejních funkcí vlády. Vláda USA teď v důsledku toho řádně nezajišťuje základní veřejné služby, jako jsou moderní infrastruktura (rychlá železnice, kvalitnější zpracovávání odpadů, širokopásmový internet), obnovitelná energie napomáhající boji proti změně klimatu, slušné školy a financování zdravotní péče pro ty, kdo si ji nemohou dovolit.

Mohutný odpor proti vyšším daním, v kombinaci s rostoucím seznamem naléhavých nenaplněných potřeb, vede k chronické nedostatečnosti výkonu americké vlády a čím dál nebezpečnější výši rozpočtových schodků a vládního dluhu. Letos rozpočtový deficit dosahuje mírového rekordu, na úrovni kolem 10 % HNP, mnohem vyšší než v ostatních zemích s vysokými příjmy.

Obamovi se tento fiskální pat zatím nedaří prolomit. Aby ve volbách roku 2008 zvítězil, slíbil, že žádné domácnosti s ročními příjmy do 250 tisíc dolarů nezvýší daně. Tento závazek nezvyšovat daně a postoje veřejnosti, které k němu Obamu přivedly, blokují rozumné politiky.

Je jen málo „plýtvání“, které lze z domácích výdajů vyškrtnout, a existuje mnoho oblastí, kde je zapotřebí veřejné výdaje zvýšit. Vyšší daně pro bohaté, ač oprávněné, tuto schodkovou krizi ani zdaleka nevyřeší. Amerika ve skutečnosti potřebuje daň z přidané hodnoty, která se široce využívá v Evropě, leč sám Obama tento typ zvýšení daní během své předvolební kampaně rázně vyloučil.

V nadcházejících letech se tyto ochromující faktory mohou ještě vyostřit. Rozpočtové deficity by nadále mohly bránit veškerým smysluplným snahám v oblastech kritických potřeb. Spory nad válkami v Iráku a Afghánistánu by i napříště mohly blokovat rozhodnou změnu politiky, například stažení vojsk. Touha republikánů porazit demokraty by je mohla vést k nasazení všech machinací, aby znemožnili hlasování a zpomalili legislativní reformy.

Průlom si vyžádá zásadní změnu směřování. USA musí odejít z Iráku a Afghánistánu a tím ušetřit 150 miliard dolarů ročně na jiné účely a zmírnit napětí zapříčiněná vojenskou okupací. USA musí zvýšit daně, aby zaplatily nové výdajové iniciativy, zejména v oblastech udržitelné energie, změny klimatu, vzdělávání a výpomoci chudým.

Aby Obama předešel další polarizaci a paralýze americké politiky, bude muset udělat víc pro to, aby Američané lépe porozuměli naléhavosti změn, které slíbil. Jedině takové změny – včetně reformy lobbingu – mohou vzkřísit efektivní správu věcí veřejných.